Reakce na recenzi:

Antony - @ 03.10.2023

Tuto recenzi, na poslední album se starým hadím logem, jsem psal nadvakrát. Mezitím jsem na měsíc hibernoval a teď vidím, že text působí poněkud schizofrenně. Nu což, taková jest krutá realita. Alespoň jsem díky tomu měl možnost slyšet inkriminované “alebum”, to vám tedy řeknu úplně přesně, fakt mockrát. Možná i víckrát…

Proces “vytrácení se” probíhající na přechozích albech WHITESNAKE se dostal až na takovou úroveň, že jeho další pokračování by kapelu vedlo blízko hudebního vyhynutí. Původně žhavě zářící jiskrnná hardrocková dravost se rozdrobila do šedohnědých rozměklých žmolků, kterými bylo naplněno album Saints & Sinners. Nevábná polévka, co se dá jíst jen z nouze a hladu, ovšem nikoli s chutí. Tuctová práce rytmiky, otravné opakování nezajímavých refrénů, pohaslé hlasy kytar i vokalisty samotného, to způsobilo, že se člověk musel obávat věcí příštích. Vztahy v kapele také nestály za nic, WHITESNAKE byli sice vždy vlastně sólo projekt, ale i jeho kvality závisí na výběru a fungování jednotlivých členů.

Nebudeme si dělat iluze, že WHITESNAKE jsou něco jiného, než komerční rockový projekt, který je stylizován do tvrdšího zvuku a současně se snaží být přitažlivě melodický, stavěný na refrénech tak, aby zaujal široké spektrum publika. Tato charakteristika má svoje světlé i stinné stránky. Úporná snaha o hit vede leckdy až ke kolovrátkovitosti a plytkosti. Navíc, pokud se prvoplánový hit nedostaví, zůstává jen málo, co by mohlo náročnějšího posluchače zaujmout. Jenže tento exotický druh uživatele není cílovou skupinou, tak nač se s tím lámat. Hardrock je začátkem 80. let dávno věc showbusinessu, co platilo v sedmdesátkách, tedy nějaká hudební revolta a provokace vycházející z řádně osoleného kytarového blues rocku, dávno není pravda. Vytáčet konzervativce měl epizodní punk, a včíl je to doména metalu. Naštěstí u Coverdale’s Boys ta komerční zarputilost přináší i ovoce. Dave měl jasno, kam se chce dostat, a šel si za tím. Nejenže dokázal vždy najít velice solidní spolu-muzikanty, ale i z hlediska producenta měl šťastnou ruku. Navíc jeho hlas, kdo tohle má..?

Proběhlo menší personální zemětřesení, zdálo by se, že už asi nebylo co ztratit. I když, takhle to vypadá jen z dnešního pohledu, Saints & Sinners si alespoň v UK hitparádách nevedlo špatně. Co se dá vyčíst z různých zdrojů, více než hudební ambice, či nějaká nespokojenost s hudebním materiálem, byly důvodem ke změně dvě jiné věci. Za prvé, muzikanti chtěli sami odejít. Částečně do lukrativnějších hudebních projektů (Paice odešel už před nahráváním desky do obnovených DEEP PURPLE, Jon Lord také, ale až po provedení nahrávek), částečně proto, že přes neustálé koncertování a desky v hitparádách, na tom nebyli zas nějak výrazně finančně dobře. Prostě, lidé odcházejí. A za druhé, zřejmě zásadním důvodem bylo, že se Coverdale rozhodl udělat všechno pro získání amerického trhu, který měl obrovský potenciál. Charakter tvorby WHITESNAKE byl pro něj jako stvořený, jen jej řádně dochutit. Koření pro zvýšení atraktivností chutí mělo mít dvě základní ingredience – nového bubeníka Cozy Powella a producenta Eddie Kramera. To se psala zhruba polovina roku 1983.

Jenže do konce roku se událo pár dalších kotrmelců. Ani Cozy, ani Eddie si se zbytkem skupiny moc nesedli. Odešel Neil Murray a na basu ho nahradil Powellův kamarád Colin Hodgkinson (ex Alexis KORNER, BACK DOOR). V této sestavě probíhá nahrávání jednotlivých stop pro nové album. Záhy se ukázalo, že ani Kramer není pro správný zvuk kapely ten pravý a po vydání singlu Guilty Of Love (1983) byl nahrazen navrátivším se Birchem. Ten provedl dokončení mixu celého alba Slide It In a jeho evropské vydání šlo mezi publikum v lednu 1984. Mezitím, na podzim 1983, odešel ze skupiny kytarista Micky Moody, tedy poslední zbývající zakládající člen, kromě frontmana, samozřejmě. Moody měl výhrady ke způsobu hry Powella a Hodgkinsona, tvrdil, že nerespektují dosavadní styl WHITESNAKE. A tak ho Coverdale, během společného koncertního miniturné s THIN LIZZY, vyměnil za Johna Sykese. Poslední vystoupení s Moodym se konalo v říjnu 1983. Vzápětí po příchodu Sykese se vrací Murray, basista Colin Hodgkinson pokračuje na své pouti různými hudebními tělesy, z nich musím zmínit alespoň tato jména – Mick JAGGER, Jan HAMMER, Spencer DAVIS GROUP, Jon LORD, dnes působí v současné inkarnaci TEN YEARS AFTER.

Nebylo toho dost. Brzy přišly další (instru)mentální oškolobrty. Zvuk britského alba se nelíbil americkému vydavatelství Geffen Records, s nímž měli Coverdaleovci smlouvu pro vydání v USA a okolí. V ten moment Dave ukázal, oč mu opravdu jde. Prohlásil, že ani jemu se zvuk evropské edice nelíbí, a co by pro americké pudlíky neudělal, nahraje tedy desku znovu. Lépeji, vstřícněji, líbivěji, efektněji, dolarověji. I učinil tak. Vylepšit zvuk dostal za úkol nový šéf mixu Keith Olsen, dodnes ověnčený mnoha desítkami zlatých, platinových a multi-platinových desek za produkci spousty komerčně mega-úspěšných interpretů hudebního byznysu. V prvních třech měsících roku 1984 se tedy nahrávají americké party alba Slide It In. John Sykes a Neil Murray točí úplně nové stopy místo svých předchůdců, Jon Lord “opravuje” svoje vlastní, aby pak v dubnu 1984 zmizel do DEEP PURPLE. Mel Galley, druhý kytarista a znamenitý zpěvák, který se výraznou měrou podílel na doprovodných sborech, byl poslední obětí personálních změn. Také si znovu nahrál/nazpíval to svoje pro USA, a s kapelou se rozloučil definitivně v polovině roku 1984.

Celé to tak podrobně zmiňuji, aby bylo jasno, co se kolem nahrávání a vydání alba dělo, jaké byly záměry, úmysly, v jakém cirkuse a kolotoči se události odehrávaly. Americká verze LP vychází půl roku po evropské. US mix vyšel také 21. prosince 1984 v Japonsku, a stejný US mix vyšel ještě téhož roku i v UK jako Slide It In (Special U.S. Re-Mix Version). Jde o první album skupiny, které vychází na formátu CD současně s jeho vydáním na LP a kazetách. Ale pozor, aby toho nebylo dost, japonská verze CD je obdařena pre-emphasis, takže si ji dnes musíte ošetřit de-emfází, aby vám nabroušené výšky neuřízly hlavu. Nebo vinyl rip, ideálně. Moje recenze vychází z poslechu původního UK provedení, tedy z původního mixu Martina Birche, který mi připadá natolik výtečný, že neprahnu po tom, abych slyšel americkou verzi. Pokud náhodou někdo touží po srovnání, nemohu sloužiti. Mimo jiné také proto, že jediný exemplář US mixu, který mám dostupný (UICY-93462, Japan SHM-CD 2008), je komprimovaný do DR6, což je natolik odpudivé, že se s tím nehodlám špinit.

Tož, a jak je na tom hudba? Jestlipak se konečně zadařilo? Na to, abys mohl mít rád WHITESNAKE, potřebuješ mít v oblibě hard rock jako způsob hudebního vyjádření. Bez toho to nepůjde. Hledat právě u těchto chlapíků jiné zážitky dost dobře nelze, a vyjma občasných pokusů na raných albech, neuhnuli Coverdaleovci z přímočaré tvrdoskalní linie ani o inch. Zato v oblasti pravověrného hard rocku 80. let lze mít na Bílého hada ty nejvyšší nároky, neboť disponují všemi předpoklady, aby je splnili. Mají vynikající a skvělou technikou oplývající kytaristy, zkušené klávesisty, excelentní bubeníky i baskytaristy, a v neposlední řadě hlas mocné síly páně Coveredalea. Takže, GO!

Půlminutové klávesové intro, a pak do toho začne Powell řezat jako na powel. Z toho momentu je jasné, že to bude jízda. Muzika napumpovaná energií žene posluchače jako stádo oveček před sebou za doprovodu švihanců kláves, štěkotu basy a kytar, a vytí hladového vlčího vokálu. První skladba Gambler je natolik monstrózní, že ji dávám několikrát po sobě. Po dlouhých letech strádání dostal náruživý vyznavač muziky pořádnou dávku, a nemůže se nabažit. Tyvoletojenářez! Nabroušená a sžíravá hardrocková skladba, ty sóla, ta naléhavost, ten bzučivý proud emocí, napětí jako na pokraji exploze. Po tomhle jsem toužil, a věděl, že to dostanu, neboť Slide It In je stálice v mé poslechové frontě. Stejně mě to vždycky uzemní, takový příval ryzího nářezu člověku podrazí nohy a proud ho smete s sebou. Druhá skladba, titulní, totéž, třetí skladba trochu zamyšlenější, ale jízda pokračuje. Skočná muzika s refrény jako pro skandování na stadionu. Co chtít víc? Jedině, ještě víc!

Olbřímí a obdivuhodný je podíl Cozy Powella. Jasně, dostal do ruky dobrý materiál, ovšem co z něj dokázal udělat, to je dechberoucí. Posunul hudební výraz alba o několik úrovní výše, vyždímal do celkového soundu až metalové rytmy, kdy i v nejmelodičtějších pasážích cítíš, jak se země chvěje, a nevíš odkud se ta provalená přehrada kamení přiřítí. Naprosto zásadní bubenický počin, tvrdý, přesný, sebevědomý. Jako kdyby cesta přešla z rozdroleného štěrkopísku do podkladu z tvrdé skály, co dává pevnou půdu pod nohama. Jako by ji místo soch uplácaných z bláta začaly lemovat žulové skulptury, vztyčeny v hrdé kráse. Konečně je možno obdivovat se konkrétním tvarům, co vystoupily z mlhy, kde jsme je předtím dlouho tušili. Konečně je možno si na muziku sáhnout. Mazec!

Silně mi obzvláště kytarová práce na nahrávce připomíná desku AC/DC – Highway To Hell (1979). Hlavně ve skladbách Slide It In a Give Me More Time jsou Angus i Malcolm přítomni takřka holograficky. Řezavý a hutný zvuk, ohýbaný do melodií, sled znepokojivých riffů, co kurňa od muziky můžu ještě dostat? Jsou na desce taková místa, na která se těším vždy a znovu, opakovaně, nikdy nemám dost. Od skladby Love Ain’t No Stranger bych čekal, že to bude balada, ale ani zde kapela nesleví z tvrdosti. Opět zdůrazním roli Powella, ve srovnání s bubnováním na předchozím albu je jeho razance a nekompromisnost přímo povznášející. Na minulé desce bubnoval Ian Paice, tomu se ani nechce věřit, jak dokázal hrát připrcle…

Nejmonstróznější vál na celé desce, a jeden z nej, co hardrockové muzice znám, je Slow An’ Easy. Nehledě na debilní název, v těch měl Coverdale stále zálibu, je to masakr. Zdánlivě roztleskávací stadiónový hit, avšak ohromně atavisticky rafinovaně vystavěný. Konstrukce skladby je z vyleštěné slonoviny, co se na ocelových pilířích vypíná až nad nebesa, a tebe tam vynáší také. Další skladba, co si ji pouštím několikrát po sobě, a doslova si každou její melodickou, harmonickou a rytmickou vrstvu, každý brejk, akord, výkřik, labužnicky vychutnávám. Tohle nosil Coverdale celou dobu někde v kapse, a nás krmil takovými srágorami, ble. No, nakonec nejlepší žraso vytáhnul v ten pravý okamžik.

Doslova rozmlsán šesti dokonalými skladbami se nenasytně natahuji po dalších, abych zjistil, že deska mohla skončit, neboť dál je už jen povycpávaná, aby naplnila požadovanou délku. Ne, že by šlo o nějaký průšvih, naprosto ne, skladby jsou i nadále velice solidní, ale ztratily kouzlo monumentálních a velikolepých songů, přešly do rutinní refrénovitosti. Dobře udělané, vkusně ozdobené (například v All Or Nothing je parádní Lordovo sólo), ale jaksi postrádající ten WAU efekt. V kontrastu s těmi předchozími jsou trošku nasírající, neboť a protože je to o stupeň níž. Přitom dílčí komponenty mají velice solidní, vlastně to kazí hlavně ty banální až stupidní refrény.

Ještě jedna zajímavost. Na desce není žádná sladká balada. U dvou skladeb bych byl ochoten připustit, že jsou zamyšlenější, že tvoří mírný meandr v jinak rychlém spádu hudebního toku, avšak o žádné výrazné zpomalení se nejedná. Jestli zrovna s tímhle chtěl Coverdale dobýt Ameriku, byla to odvaha. Tím více obdivuhodná, že se mu to tentokrát povedlo. Mne spíše těší skutečnost, že se had vymotal z prachu a je zase pěkně vysoko, na výsluní. Deska Slide It In je sázka na jistotu, když si chci užít nekomplikovaný hardrock, který je našlapaný kvalitním materiálem. S těžkým srdcem zaokrouhluji na 4, protože těch několik kompromisních písní tady je. Ale jako celek excelentní emocionální nářez!

P.S.
Dobře, zvědavost mi nedala a sehnal jsem si remasterem nepodělané provedení pro Američany. Slide It In (US mix) (DR12 US 1stPress Geffen DIDX 001800 4018-2) je v celkové stopáži asi o 12 sekund delší, avšak jednotlivé skladby se vzájemně liší délkou času do plusu i mínusu. Největší rozdíl je v tracku Hungry For Love, který je pro USA o půl minuty kratší. Skladby jsou v úplně zpřeházeném pořadí proti UK verzi, ve vlastních kompozicích jsou některé věci jinak, liší se občas nástupy, sem tam něco chybí, jinde je zase něco přidáno, ale jde spíše o drobnosti. No, a zvuk je znatelně jiný. Neřeším, jestli lepší, nebo horší, avšak při bezprostředním srovnání ty rozdíly poměrně vyniknou.

Především, US verze má užší levopravý prostor, všechny nástroje jsou víc v jednolité zvukové kouli. UK verze je širší, separovanější, uvolněnější, poslouchá se mi lépe. Je to zvláštní, protože výhrady ke zvuku evropského vydání tehdy byly, že má plochý zvuk. Za sebe tvrdím, že v placatosti soundu vévodí US mix. Má všechno víc uprostřed, méně basů, bicí méně bouchají, více vystrčený zpěv. Je jako z mono rádia, kterému nehrají basy, všechno má posazeno do středu frekvenčního rozsahu. Asi americký model efektního poslechu. Plasticita zvuku UK vydání je skvělá. Žít se dá ovšem s oběma verzemi, nejde o žádné katastrofické rozdíly. Hlavně si nepořizujte remastery po roce 1998, tam se vydavatelům podařilo provést jedny z nejhrůzostrašnějších dynamických deformací historie, což platí pro celou tvorbu, nikoli jen pro tento titul. Destruktivní prasozvukový trend dále kulminoval, ale to předbíhám…

4 a půl  🙂

Japan 1st issue 1984 CD Geffen 35DP 118
Dynamic range – DR14 (de-emphasis)
Total 40:28