Šurda - @ 21.05.2010 | #

K této vynikající desce mám dodnes vřelý citový vztah. Zní to možná banálně, ale faktem je, že když 87 vyšla, bylo mi "sladkých" dvacet let a nejen pro mě to byla doslova pecka. Jedna píseň lepší než druhá, s kamarády jsme je na kazeťáku omílali stále dokola a vůbec jsme přitom neřešili, jestli se tímto "soundem" chtěli Whitesnake zavděčit americkým posluchačům či nikoliv...
Dnes, s odstupem času, musím svůj tehdejší názor jen potvrdit, a to i přesto, že mám naposlouchanou celou diskografii skupiny. Prostě, ten "uhlazený" zvuk zní stále skvěle, nelze mu vůbec nic vyčíst, což se o většině písní skupiny z let předchozích říci nedá. Jistě, i mezi nimi se najdou skvělé věci, které se objevují na všech výběrech, ale jako celek mě dnes, s odstupem času, už moc neříkají (snad s výjimkou Slide It In a Ready An Willing). A písně "Crying In The Rain" a "Here I Go Again" v novém hábitu? Oproti svým původním verzím jsou jasně lepší (například kytarové sólo, podbarvené divokými bicími v "Crying" nemá chybu!).
Prostě, 87 mám rád, stejně jako následující Slip Of The Tongue, protože patří k těm deskám, které nestárnou a Davida Coverdala zachytily ve vrcholné pěvecké formě.

Cossack @ 23.05.2010 14:34:24 | #
PaloM, to já měl „divokých 20” a asi proto mi to album (až na pár věcí) přišlo příšerně popový a měkký... S odstupem času přibylo dalších pár „poslouchatelných” skladeb, takže dnes si ho občas taky (rád) pustím, k mým nejoblíbenějším ani nejsilnějším v diskografii Whitesnake ale dál nepatří... (Hodnotil bych podle toho, jak se mi trefí do nálady, od tří do čtyř hvězd...)