Reakce na recenzi:

Óin - @ 14.02.2010

Druhé sólové album Roberta Wyatta se rodilo v bolestech. Nemyslím tím ale bolest tvůrčí, ale bolest reálnou - jeho vzniku totiž předcházela tragická událost, kdy pád z okna během divokého večírku odsoudil jednu z vůdčích osobností britského progresivního rocku ke strávení zbytku života na vozíčku. Na albu Rock Bottom je poznat, za jakých okolností vznikalo, a právě to jej asi činí tak výjimečným.

Výjimečné je však toto album nejen okolnostmi svého vzniku, ale rovněž mimořádnou hudební kvalitou. Není se ale čemu divit, neboť se na jeho vzniku podílely takové osobnosti, jako Mike Oldfield, Fred Frith, Richard Sinclair nebo Hugh Hopper. Wyatt se vzhledem ke svému postižení musel vzdát hry na bicí, bohatě to ale nahrazuje svým expresivním zpěvem a hrou na klávesy a kytaru.

Už první skladba Sea Song vás zasáhne svou melancholií, která prostupuje celým albem. Tahle melancholie má ale svůj terapeutický účel. Wyatt se tímto způsobem loučí se svým minulým životem, snaží se vyrovnat s radikální změnou, která jej postihla, a dle mého názoru se mu to daří. Někomu by se to možná mohlo zdát příliš osobní, ale má to rozhodně svou sílu.

Podobně zní i následující skladba, A Last Straw, kterou vystřídá Little Red Riding Hood Hit the Road s úžasnou trumpetou v podání hostujícího jihoafrického jazzmana Mongeziho Fezy. A pak už přichází řada na vrchol celého alba, opus Alifib/Alife. To se prostě musí slyšet, popsat se to dá jen stěží.

Závěr Rock Bottom patří skladbě Little Red Robin Hood Hit the Road a sólu Mike Oldfielda, které dělá tečku za celým albem. Vlastně ne, tečku dělá proslov Ivora Cutlera, skotského básníka a humoristy, doprovázejícího se na tahací harmoniku.

Rock Bottom se výrazně liší od Wyattovy experimentální prvotiny, pro mě je to ale rozhodně jeden z vrcholů jeho celoživotní tvorby i celé canterburské hudební scény. Tohle si rozhodně musíte poslechnout, určitě nebudete litovat.