Reakce na recenzi:

horyna - @ 29.06.2017

Ano, rád přiznávám, že právě The Visitor je mou nejoblíbenější nahrávkou Ufo s Vinnie Moorem na kytaře. V době kdy vyšla, tedy roku 2009, jsem kapelu nijak systematicky neposlouchal. Zaujal mě obal, okamžitě jsem otestoval muziku a byl příjemně překvapen. Desku jsem zakoupil a takřka přes noc nastartoval Ufo mánii, během které byly dokoupeny starší věci s Moorem u vesla, i další památná alba s jeho blonďaným germánským, horkokrevným předchůdcem.

Této desky si vážím o to víc, že se od klasické produkce Ufo malinko liší a často těží v blues a southern-rockovém dole. Pozměněná inovace jí dává punc jedinečnosti, který podpořil i moderní produkční zvuk Tommyho Newtona. Zní sice tvrdě a současně, ale nezastírá rockové kořeny a krásně vyvažuje její pozitiva směrem k dnešku. Phil Moog zpívá s úžasným přehledem, místy oduševněle, místy svým drsným pojevem evokuje napnelismus dravce na lovu. Jeho hlas nepostrádá šarm i charisma, když se do toho opře, náhle exploduje jako granát z druhé světové.

Pochybovačné názory mých soukmenovců a především starších ročníků, kteří zažili slávnou etapu kapely s Michaelem Schenkerem a časo znásobují jeho nenahraditelnost a nedokáží novou osobu na tomto postě plně akceptovat, si k tělu nepřipouštím. Řada z nich se k "novým" Ufo staví posměšně a pro termíny blues rock a southern rock ve spojitosti s kapelou nenachází porozumnění. Osobně mám Ufo-uny pevně svázány s folkovou tradicí a jemným bluesovým dotekem již z dob alb Phenomenon, či Obsession. Že je Vinnie zručný kumštýř je věc všeobecně známá a svou pozitivní orientanci k těmto stylům protlačil i do Ufo, především na první albovou trojici. Tento jeho přínos vnímám pozitivně a s radostí. A právě na díle The Visitor je jeho účinek nejsilnější.


Saving Me přináší hned zpočátku silné jižanské inspirace. Boogie, folk a southern jsou v písni namačkány, jako citrón ve vašem horkém čaji. Tohle ale není žádný Tea pro holčičky, dunivá rytmika a syrový Moogův přednes ji tlačí k rockovým horizontům.
On The Waterfront se pozvolna rozhoupává, kapela hraje pro potěchu svou i naši.
Hell Driver zbožňuji, jde o našlapanou, střednětempou rockovou divočinu, které přitápí pod kotel plnokrevná Vinnieho hra a precizní souhra basa-bicí.
Stop Breaking Down má za úkol uklidnit emoce, její překrásný, melodický refrén a Mooreovu kytarovou práci doceníte s dalšími poslechy.
Rock Ready je poslední na A straně a společně s desítkou ze strany B, se mi jeví jako nejslabší.

Nikdy jsem neměl rád rozdělování alb na dvě poloviny. Časté podsouvání B strany do pozice té druhé a horší, stírá objektivitu a u mnoha recenzí nepůsobí dobrým dojmem. V tomto případě ale jde o pravý opak, "béčko" je dominantní a silně návykové.

Hned první skladba Living Proof je naprostá southern rocková bomba, ve které Vinnieho hra strhává všechno a všechny na svou stranu. Budí silotvorný organizační dojem, množstvím sól a ozdůbek dodává písni nesmazatelné kouzlo a styl Philova zpěvu je tu svůdný i dráždivý zároveň. Jasný adept na hit a nejlepší píseň alba.
Pokračujeme s volnější Can't Buy A Thrill. Moore je prostě všude, překrásně sóluje, akustikou zaplňuje prostor okolo Moogova vokálu a do refrénu vytáčí další brejky.
Balada má číslo osm a je jí píseň Forsaken. Opět jsme na jihu Arkansasu (nebo v jeho okolí). Boční sbory, kytarové ladění a Philů fantastický vokál (kdy tenhle člověk zpíval lépe), přivezou do závěru skvotné kytarové sólo.
A ještě Villains & Thieves. Tady se řádně přitvrdí, přeci jen jsou Ufo rockovou kapelou, jenže je tu Raymondova klavírní linka a srážka oprýskaných dodávek s nápisi western and boogie, exploze se děje právě v jejím středu.

Ke své recnzi připojují odkaz na opěvovanou jižárnu, skladbu číslo 6. Living Proof.
Pro ty, kdo ji neznají, nebo produkci Ufo s Vinniem nesledují, či cíleně zavrhují, poprosím o její otestování a vlastní názor z řad osazenstva Progboardu.
Třeba napomůže rozšířit vlnu zájmu směrem k nám, co jsme Ufo-pozitivní.

https://www.youtube.com/watch?v=0g-5JGtScQw