Reakce na recenzi:

Snake - @ 05.12.2013

Ještě to sice není úplně ten Satriani tak, jak ho dnes všichni známe a album je to po stránce kompoziční i zvukové ještě trochu experimentální a v mnohém průkopnické, ale rozhodně ne špatné. Určitě ne tak, jak to z hodnocení na Progboardu zatím vypadá. Materiál na první velkou desku vznikal v první polovině osmdesátých let a k jeho natočení a smíchání nakonec muselo díky omezenému rozpočtu stačit pouhopouhých 107 hodin. I tak se ukázalo, že Satch není jen kytaristou s talentem od pánaboha, ale také excelentní skladatel. Sóla v jeho případě nejsou jen samoúčelnou exhibicí, z muziky tohoto žongléra mám pocit, že precizní kytarová technika je vlastně až na druhém místě. Hlavní je nosný motiv, melodie a teprve pak, když už je po všem si řeknete: "Sakra, jak to ten chlap vlastně hrál?"

Ze syntetického zvuku jednoduchých, strojově přesných bicích by asi nejednoho zavilého nepřítele osmdesátek trefil prcek, ale zrovna tady mi to kupodivu nevadí. Ani se mi nechce věřit, že je nemá na svědomí mašina, ale člověk z masa a kostí. S ohledem na pozdější Satrianiho tvorbu je to svým způsobem unikátní, muzika je to velice ryt-mic-ká a na většinu skladeb se dá dobře šlapat na stacionárním kole. :)

A přesně o tom je i první strofa "Not of This Earth". Úvod ještě patří zvonivým akordům akustické kytary, ale vzápětí už nadskakujou hrnce v almaře. Bicí dávaj jednoduchej, monotóní rytmus a do něj si Satriani vyšívá ty svoje kudrlinky. Jistý stereotyp se sem vkrádá a tak je přece jen o dost zajímavější skladba s pořadovým číslem dvě, "The Snake". I ta si to sice šine v neměnném, leč na plaza pěkně šlapavém tempu a zhruba v její polovině nachází se členitější a setsakra chytlavá pasáž. Uklidnění přinese baladická "Rubina". Potěcha pro ucho a krásné vyznání manželce s velmi emotivním sólem navrch. Následuje neméně melodická "Memories" a z bicích nástrojů poprvé čuchám člověčinu. Dalšími povedenými kousky do skládačky jsou akustická "Brother John" a po ní dupárna "The Enigmatic". Pedál k podlaze a ať se práší za kočárem. Přesně tak by se dala vystihnout parádní jízda "Driving at Night". Temná a sugestivní "Hordes of Locusts" znovu tepe středním, ubíjejícím tempem a po ní je tu - jako dokonalý protipól - optimistická "New Day". Třešničkou na dortu je pak poslední šupec "The Headless Horseman". Tlukot rytmiky tady jasně připomíná dusot koňských kopyt a už vidím zpěněného oře v trysku, v jehož sedle se kymácí a výská rozjívené strašidlo...

Satrianiho muzika nevyžaduje nějaké zvláštní soustředění, parádně se u ní relaxuje a vychutnat si ji může nejen otodoxní rocker, ale prakticky kdokoliv. Perfektní službu udělá třeba při dlouhé jízdě autem a často ji můžete zaslechnou také v tv, jako podmaz k pořadům se sportovní tématikou. I zásluhou přiměřené stopáže mi chvíle s touhle deskou uteče jak voda a i když není dokonalá, poslechnu si ji raději, než některá Satrianiho alba z doby nedávno minulé. Je dobrá, sakra dobrá. Tři je málo, čtyři moc, tak co teď s tím?