Reakce na recenzi:

Snake - @ 12.04.2015

S dalším řadovým albem se Satriani vytasil v roce 1995 a předvedl přitom ukázkový stylový kotrmelec. Pořádně tak překvapil nejenom mě, ale i převážnou část svých fanoušků. Místo kožené bundy oblékl chatrný kabátek, kadeře schoval pod buřinku a nahrál hrubozrnné a syrové album, silně ovlivněné bluesovou muzikou. Zapomeňte na studiově vypulírovaná alba The Extremists, nebo Flying In A Blue Dream, tohle je trnitá cesta proti proudu času, k prazákladům hudby samotné. Joe neponechal nic náhodě a raději se obklopil novými spoluhráči. Věrní souputníci Matt a Greg Bissonettovi i s Jeffem Campitellim si tady sice zahráli také, ale daleko větší pemzum práce odvedli Andy Fairweather Low ( rhythm guitar ), Nathan East ( bass ) a Manu Katche ( drums ).

Album na mě působí doslova živelným dojmem a tak se nemůžu zbavit dojmu, že se alespoň jeho základy nahrávaly ve studiu "živě". Pěkně všichni dohromady a může za to i detailní a perfektně čitelný zvuk. Korekcí hlasitosti stačí otočit jen trochu do prava a rázem je celá parta, jak mávnutím kouzelného proutku, nakvartýrovaná u nás v obýváku. A já nestíhám nosit kafe.

Deska je téměř instrumentální a velmi vyrovnaná, nebudu ji tedy rozebírat skladbu po skladbě. Satrianův rukopis a vytříbený smysl pro melodii je čitelný, vzrušující zážitek z poslechu dělají hlavně "neokoukaná" aranžmá. Trochu vyčnívá jediná písnička - Look My Way. A jistě ne náhodou. Se spoustou perkusí a vokálem zkresleným efektem "telefoního sluchátka" působí jako vítané odlehčení.

Je to prostě výborná placka a mám ji moc rád. A možná i proto, že z té řady Satrianových alb tolik vyčnívá. Čtyři.