Reakce na recenzi:

Pegas - @ 22.03.2023

Recenze byla napsaná v roce 2004. Kromě úvodního odstavce bych po téměř dvaceti letech mohl napsat to samé. Jenom teď už vím, že obstála v čase a stále se mi hodně líbí (kromě obalu). Ještě doplním zajímavost, že skladba If I Could Fly se řešila v právním sporu mezi Satrianim a kapelou Coldplay, kvůli nápadné podobě melodie v hitovce Viva La Vida (z roku 2008).

Fanoušci Joea Satrianiho musejí být u vytržení. V krátkém časovém období se dočkali nadílky v podobě dokumentu, slušné „bestofky“, dvou koncertních záznamů G3 (na CD a DVD) a nyní vše završuje to nejočekávanější - zbrusu nové studiové album Is There Love In Space?. Copak si na nás vymyslel tentokrát? Po (vydařené) experimentální jízdě Engines Of Creation před čtyřmi lety přeci jen musíme počítat s možností něčeho neobvyklého. Nebo snad natočil desku plnou baladických lovesongů, jak by mohl napovídat název?
Odpověď je jasná hned při rozjezdu funkem načichlé Gnaahh. Tohle je prostě typický Satriani v podobě známé z většiny jeho songů a tvrdě riffující Up In Flames vás v tom jenom ujistí, ostatně do stejné kategorie patří i The Souls Of Distortion. Trojka Hands In The Air je rockový hit jako vyšitý a na jeho chytlavosti má určitě podíl také šlapavá rytmika (Matt Bissonette, Jeff Campitelli) ne nepodobná AC/DC. If I Could Fly bych si klidně dovedl představit v rádiu, neboť krásně zapadá do škatulky označované jako střední proud jenom s tím rozdílem, že na svižném akustickokytarovém spodku zpívá beze slov kytara elektrická. Desetiminutovka Searching s hluboce zamyšlenou baskytarou je jeden velký jam jako dělaný pro živé hraní, protože dává dostatek prostoru pro improvizaci, ale ani v této studiové podobě při své stopáži nenudí.
Na albu jsou zařazeny dokonce dvě zpívané skladby - přímočaré vypalovačky Lifestyle a I Like The Rain. Pro muzikanta Satrianiho formátu by nebyl problém domluvit spolupráci s nějakým známým vokalistou a mnozí by jistě bez váhání přikývli. Přesto, jako už párkrát v minulosti, si stoupnul před mikrofon sám. Nebylo by na tom nic zvláštního, vždyť zpívajících kytaristů je nespočet, nebýt takové drobnosti, že on není moc dobrý zpěvák. Abych byl přesný, se svým hlasem by se rozhodně neuživil. Ale v tomto případě to kupodivu funguje, což je dáno dvěma skutečnostmi. Za prvé je to opravdu vyjímečné a spíše pro zpestření a za druhé se nesnaží přesvědčovat o svých pěveckých schopnostech, ale používá hlas jako další prostředek (jinými slovy další nástroj) pro dokreslení výrazu těch písní - jednou zní zkresleně jako přes megafon a podruhé je zase znásobený a svou chladností a jednotvárností docela připomíná syntezátor.
Samozřejmě nechybí ani pomalé balady, zastoupené hned dvakrát. Titulní Is The Love In Space? je sice tesklivější, ale o to působivější a je zní cítit starší hit Cool #9, Just Look Up je proti tomu vyloženě pohodová záležitost a pro změnu v ní slyším Lost For Words od Pink Floyd.
S ambientním závěrem Bamboo pomalu odeznívá další bezvadně odvedené dílo mistra Satrianiho. Dokážu ocenit a s chutí si poslechnu výtvory i jiných kytarových hrdinů, ale tvorba tohoto američana mi byla vždy nejsympatičtější. S přibývajícími alby sice malinko ztratil punc originality, ale tomu se dnes vyhne málokterý umělec a bezmála šedesát minut nového materiálu vítám opravdu s nadšením, i když pocitu „tohle už jsem někde slyšel“ se při poslechu neubráním.