Reakce na recenzi:

Beriq - @ 05.06.2009

Je otázka jak by mělo koncertní album nebo dvd vypadat. Měl by to být jen záznam jakžtakž přesného provedení skladeb známých ze studiových alb? Nebo to chce i torchu syrovosti, improvizace a něčekaného?
Oldfield se tady na tomto záznamu z Jazzového festivalu ve švýcarského Montreux drží spíše prvního modelu. Přitom tu, ale jakási syrovost jistě je. A takto to Oldfieldovy sluší nejvíc. Rok 1981 je pro něj podle mnohých jen šlapání vody. Doba jeho největší slávy už je pomalu pryč. Úroveň posledních alb jde trochu dolů, jeho hudba se stává přístupnější a možná i trochu povrchnější.Inu- sedmdesátá léta jsou pryč.
Ale stále je to pan muzikant. Stojí na podiu jen tak s některou se svých kytar a působí stejně zasněně jako mnohdy jeho hudba. Rovněž tu za zády nemá žádný sbor nebo orchestr- jen kapelu. Působí tak víc klubově a ne tak nabubřele jak mi připadá s odstupem času třeba na Exposed.
A výběr skladeb? Nejvíc se mi tu líbí čtyř dílná Platinum. Především se vším všudy barový Charleston zvolna přecházející v moji oblíbenou North Star.A také Ommadawn- ta optimistiká a uvolněná část na tu kytarku je úžasná. To jsou skladby, kterým koncertní provedení sluší. Naopak zastoupení alba QE2 (v době koncertu aktuální) mě moc nebere. Ta Bachova Badinerie mi leze přímo na nervy- na albu i tady. Shebu mám rád ale rovněž se k živému hraní moc nehodí a navíc jí tu chybí Phil Collins.
Tubular bells je standart. Je tu sice nevím proč obráceně, ale i tak z těch asi 105 minut, které dvd má, zabírá nejvíc místa.
Oldfielda mám raději studiově než naživo, ale pořád je to opravdu velice dobrý koncert. Možná, že jeho nejlepší...