Reakce na recenzi:

horyna - @ 31.01.2020

Prvotní nepříjemný šok, který jsem utrpěl při prvním kontaktu s tímto albem naštěstí vystřídalo rychlé vystřízlivění a nakonec i radost nad dalším klenotem, přikoupeným do stále se rozrůstající sbírky cd.

Warhorse jsem objevil jak jinak než že přes jméno Nick Simper. Tento baskytarista účinkující v sestavě MK I, přesněji tedy na prvních třech albech tehdy takřka neznámých a rozhodně okrajově paběrkujících Deep Purple, postavil zakrátko po svém vyhazovu od Blackmorovy party novou hudební akvizici s názvem Warhorse (válečný kůň, hm... zní to zajímavě).

Ale to nebyl důvod, proč jsem si obě cd této kapely bez poslechových testů naslepo pořídil. Hlavní podíl nadšení byl způsoben jménem Ashley Holt. Můj velmi velmi oblíbený zpěvák účinkující na některých z ranných děl klávesového mága Ricka Wakemana, mi svou překrásnou barvoou hlasu, imponující technikou a frázovacími prostředky už dávno přirostl k srdci. A tak když jsem Simperovi Warhorse objevil a nalezl zde jméno Holt, srdce se mi rozbušilo radostí a okamžitě jsem onu dvojici cd objednával. Zcela automaticky jsem předpokládal, že hudba bude Wakemanovsky podobná a že Ashley bude zpívat stejně úchvatně, líbezně a čarovně, jako například v epopeji o králi Artušovi.

Když jsem za pár dnů po objednávce nedočkavostí vložil cd do přístroje, nestačil jsem se divit tomu, co za muziku se z reprobeden na mne řine. Žádný art rock alá Wakeman, sporá pompéznost a vypravěčský patos tu dostali jen pramálo prostoru. První skladba Vulture Blood přesto, že začíná hrou na kostelní orgán, zakrátko zaútočí jako vzteklý ratlík a zcela hard-rockově kouše a kouše. Ječícího Holta absolutně nepoznávám. Simper, pokud byl vůdcem a hlavní osobností tohoto projektu, zcela logicky pokračoval a navazoval tam, kde s D. P. přestal. Tomu se není proč divit. Naštěstí tu však jsou místa, která k artovým strukturám odkazují a kde se na pilu tlačí o poznání méně. Kupříkladu hnedle ve dvojce No Chance, nebo šesté Solitude. Tady už dokonce poznávám i Holtův vokál, který jenom neštěká, ale i zpívá v civilnější a klidnější poloze. Největší peckou je však riffoidní masakr Burning, ležící na spojnici tvrdého, ale melodického rocku, přehrávaného v kapku umělečtější formě.

Vlastně až po strávení tohoto dnes už mohu říci brilantního díla jsem si uvědomil, že Holtův odkaz zanechaný na nahrávkách Ricka Wakemana se udál až PO Warhorse. A možná je tomu tak dobře, tady se chlapec "vyblbnul a vyřval" načež pak ukázal, jak brilantním zpěvákem skutečně dokáže být.

Přes všechny zmiňované výtky patří Warhorse do první rockové ligy, a já je dnes k poslechu vytahuji častěji, než třeba léty poměrně provařenou a přeposlouchanou parádu In Rock.