Reakce na recenzi:

Kanon - @ 22.06.2009

Warhorse. Když kladu jejich CD do přehrávače a měl bych spíše stylově položit LP na talíř gramofonu, nebo ještě lépe pustit pásek na prastaré B444 Lux Super a poslouchat křišťálové tóny jejich muziky z dřevěného chassis této elektronické perly „made in Tesla“ ze sedmdesátých let československého socialismu, která kvalitou zvuku musí dodnes šokovat (ale v tom nejlepším smyslu). Co ten stroj z počátku sedmdesátých let vydržel, darmo mluvit. A právě na samém počátku sedmdesátých let se zrodila i deska, která dosud nezestárla, asi nezestárne, a jejíž poslech je nad všechny drogy světa. Doufám, že deska nikdy nezmizí, tak jako se před rokem navždy ztratil Kosmík, který dnes sedí někde v nebeském hi-fi baru (a vy už jistě tušíte, co za pásky se mu točí pod průhledným víkem boží Tesly ANP240A).

S muzikou se vrací vzpomínky na pracovní soboty a „protestní“ - féty, jak jsme je tehdy pořádali. Tady jsme jako houby nezřízeně nasávali nejen tu nej muziku. Naše pracovní úsilí se měřilo kilometry naposlouchaných pásků a litry konzumovaných tekutin (přiznávám že ne vždy na bázi H2O). Protože měli komančové železnou oponu hodně utěsněnou, prosáklo z muziky na naše protestmejdany jen to nej z nej. Ještě si vzpomenu jak mi mein Stiefbruder dával ten pásek a říkal: “Nikomu to nedávej nahrát, je to úplně nové a super. Budeme to hrát na diskách“ Bylo to tak super, že se to hrálo pořád dokola a hraje se dodnes, i když dnes ten, kdo mi pásek přinesl, sedí na barové stoličce vedle Kosmíka.

V dnešní pomatené „postmoderní“ době se vypařily hodnoty. O hudbě píše a odborně (v časopisech i rádiích) rozumuje kdejaký hudební kojenec, který je schopen do glamm rocku přiřadit i popové zpievanky ABBY, tak oblíbené u socáčského establišmentu. Tak jsme to dopracovali. Proto mne nepřekvapuje, že zrovna Warhorse patří vedle Petera Greena a amerických Blue Cheer k nejnejnej... ublíženějším a nejvíce utajeným velikánům rocku. Přitom jsou to tři žulové balvany podpírající v bahně minulosti celou rockovou katedrálu. Pozor, dno tvoří tekuté písky zapomnění a celá skvostná stavba zapadá pořád hlouběji. Vy mladší nejásejte, abyste tu nakonec za pár let nepsali o Linkin Park, o kterých už nikdo nemusí mít ani šajn. Warhorse jsou tak dokonale utajeni, že dnes existují další dvě kapely tohoto jména. Americká doom metalová. (Že by jméno jako pocta?) A australská, postpunková.

Bez Greena by rock 70tých vypadal jinak a následně celá muzika, až dodnes. Škoda, že v sedmdesátém zešílel. Blue Cheer na svých prvních deskách ukázali, že zešílet je možno i v muzice a ještě to vydat. Posunuli výrazně hranici toho „co se ještě může“. A Warhorse? Ač to není jasno na první poslech (mi se rozsvítilo teprve po desetiletích), nastartovali temný metal již v roce 1970. A Black Sabbath o pár let později navázali. A pak už tu linku asi znáte.

Warhorse jsou asi největší smolaři v rocku. Nedoceněni (dokonce sami sebou), roztěkaní až k rozkladu. Typický je zakladatel kapely Nick Simper. Za první tři LP Deep Purple, kde pikoval basu, přijal jednorázovou odměnu 10000 Liber a vzdal se jakýchkoli dalších finančních nároků. Kdo ale tehdy věděl, co jednou za zlatý důl DP budou? Ale on stejně ledabyle přistupoval i k vlastní kapele. Když si zjistíte, že vyrazil z Warhorse klávesistu Ricka Wakemana (prý pro chronickou nespolehlivost), vyrazí z Vás takové plýtvání talenty dech. Ale to už naštěstí bylo 1. LP připraveno a ve studiu obsloužil hammondky Frank Wilson.

Warhorse doplácejí na neustálé srovnávání se starými Deep Purple ještě s Rodem Evansem za mikrofonem. Nehledě k tomu, že vokalista Warhorse (Ashley Holt) má geniálně agresivní hlas, který Evanse zcela válcuje, má i hudba Warhorse jiný potemnělejší náboj. Objevují se v ní dosud neprobádané hudební krajiny (až kdesi za řekou Styx), kde v temnu cítíte smutek všech, co už odešli (byť by je tam nevrlý dědek Charón oblažoval black metalovou diskotékou jak chtěl).

Po prvním LP Warhorse přišlo druhé - Red Sea. I to je počítáno ke kultovním a obsahuje další perly. Pro mne ale není již tak kompaktně skvostné, jako byla premiéra. Jen pro porovnání: podání jediné cover verze na LP- pomalého blues „I (Who Have Nothing)“, kterou zařadili i Neil Diamond, Joe Cocker, Manfred Mann's Earth Band, Status Quo (a dnes ji má v repertoiru i Dara Rolins)- je geniální a absolutně bezkonkurenční. Celá tato hvězdná společnost kvalitu Warhorse nedokáže přebít.

Tragédie pak nastává u třetího LP, které nikdy nevyšlo. Přišla totiž první ropná krize. Vydavatelství se ulekla a Nick Simper mávl rukou. Poslední ránu zasadil Rick Wakeman, který k sobě stáhl dva muzikanty (Ashleyho Holta a Barneyho Jamese). A roztěkanost se uzavřela jakýmsi rozplynutím se muzikantů doztracena a pohřbením jedné z nejtalentovanějších kapel (můžeme-li u geniality mluvit o talentu). Za úplný konec kapely se počítá rok 1974. Po Warhorse zůstala dvě mohutná a přesvědčivá alba, která ale nenašla adekvátní odezvu u „odborníků“ z kontinentu. V Británii si ale v souvislosti s Warhorse můžete číst o supergroup (Vertigo).

Název 1. LP desky je stejný jako kapely (byl to tehdy u prvotin zvyk). Warhorse znamená stará vojna - pozdrav mezi kamarády z války. Nebo se název dá přeložit doslovně- jako válečný kůň, hudba tak skutečně šlape- tvrdě a nekompromisně.

Už pomalý varhanní nástup v první skladbě alba- Supí krvi (rozbitý ocelovými bicími Mac Poolea a svižným tempem kapely, které se tříští o ostré tóny sólové kytary Geda Pecka, což zběsile dohání napjatý řev Ashley Holta) Vás vtáhne do atmosféry, kterou korunuje nádherný varhanní refrén. No Chance Vás překvapí úvodním zrychlujícím se rifem. Ten vyústí do nebeské kytary a pomalého táhlého nářku Ashleyho potemnělého ječáku. Cítíte temnou atmosféru pohřební síně. Pulzuje ve Vás dojem jakéhosi zastřeného smutku a utrpení. Když zpěvák vyrazí YEEEH, tak jste tam a u ztišených bicích doufáte, že ona se skutečně vrátí, tak jak o to frontman prosí. A nastupuje pochodový začátek Burning. Vypracovaná souhra bicích a basy se láme v sólu kytary, aby nástroje opět společně nabyly pravidelný rytmus podbarvující řvavý text. Skvělé. Zejména rytmus bicích doplněný cow bell se sekundovým zpožděním, které Vás nutí bít hlavou do podlahy. To vše zklidněno mezihrami a vyhrávkami kytary a varhan jejichž tóny Vás přibíjejí do fotelu z něhož Vás to táhne ven k šílenému jurodivému tanci s démony hard rocku. Pak přichází St. Luis překvapivě (u závojem mlčení obestřených Warhorse) diskutovaná věc. Nevím, proč se dumá právě nad touto skladbou. Je to proto, že je nejmelodičtější? Že je nejjednodušší z desky? Že vyšla jako singl? Zpěv je zde skvostný. Ritual se se svou naléhavostí opět vrací k větší vyhraněnosti a znovu slyšíte jakému umění muzikantů tady pan zpěvák nasazuje zlatou korunu zdobenou démanty nedostižnosti. Uvědomíte si, proč bylo na desce vytištěno: “Přehrávat na nejvyšší hlasitost!“ Kvílení kytary přebíjené sóly hammondek je živou vodu pro srdce každého rockera. A přichází Solitude. Už úvod je jasný. Ztichlé varhany, další klávesy doplněné španělkou ústí do jemného sóla elektrické kytary ukončeného plačtivým zpěvem, který jakoby předznamenával celou pozdější tragédii kapely. Je to koncentrovaný smutek. Hudba na mši. Hudba s velkým H, která neumí zestárnout. Hudba, která ze základů rocku proniká až tam nahoru, k nebeským výšinám dokonalosti.

Zesilovač se pálí, bedny chrčí. O pět pater níže někdo bije kladivem do topení. Kopou mi do dveří. Poslední skladbu Woman of the Devil už nestihneme. Pod okny bliká modré světlo. Slyším někoho plakat. Musím už končit. Snad ty božské tóny byly dost hlasité, aby dolehly i k Vám, kamarádi, co už neposloucháte ušima ale celou duší. Pro Vás i tyto řádky.