Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 03.03.2012

Album Sticky Fingers jsem poprvé uviděl v říjnu 1972, kdy jsem uváděl svou první rockovou diskotéku a protože jsem potřeboval posílit množství singlů a elpíček na pokrytí večera, jeden kamarád, který až tolik nelpěl na zahraničních deskách mi půjčil několik titulů a mezi nimi bylo i toto album.
Zaujal mě už samotný obal, na němž byla postava v džínách od pasu ke kolenům a měl v rozkroku skutečný zip (!) Poté jsem zjistil, že autorem je renomovaný popartový výtvarník světového věhlasu pocházející z východního Slovenska – Andy Warhol…
Samozřejmě mě zajímala především hudba a já byl ubezpečen, že na některé skladby se bude dobře „trsat“ a na jiné dobře „ploužit“. A tak se i stalo.
Za nějaký čas jsem album získal i do své sbírky a k jeho pojetí se dodnes hlásím, jako k poctivé bigbítové kvalitě kořeněné dalšími ingrediencemi…..

BROWN SUGAR – klasický bigbítový riff rozjíždí první skladbu přesně ve stylu Rolling Stones. Že je ve skladbě řeč o slangovém výrazu pro heroin je dnes už veřejné tajemství… Skladba šlape a dupe a přímý tah úderných kytar na branku podporuje i klavírista Ian Stewart (který kvůli svému věku „nemohl“ být šestým členem Rolling Stones), ale je tady i výtečný studiový sideman Bobby Keyes na saxofon. Ze skladby cítím vzájemnou shodu, odvaz a rozpoutanost sloužit jednomu idolu: rock and rollu…

SWAY – tenhle bigbít je křtěný blues. Všechny kytarové party nahrál nejmladší člen kapely Mick Taylor (jak už jsem napsal jinde, podle mě nejlepší hudebník, který v kapele byl). Keith Richards tentokrát jenom zpívá!. Na klavír zde hostuje další známý studiový hráč Nicky Hopkins, ale hlavní sólo patří Micku Jaggerovi, který přidal další kytarovou hru a hostuje zde i slavný Paul Buckmaster se svým aranžmá smyčců, které se klenou nad proměňováním dvou akordických změn, do kterých se vejde velmi zdařile celá instrumentace.

WILD HORSES – jedna z nejsilnějších skladeb na albu vůbec. Nádherná balada s velmi podmanivými harmonickými strukturami. Nádherné zvonění akustických kytar Taylora a Richardse (slyším zde i svou milovanou dvanáctistrunnou kytaru). Podmanivost a náladotvornost je hlavním poznávacím znakem, do kterého Jagger proniká svým výtečně frázujícím hlasem, doprovázeným zdobnými tónovými proměnami Taylorovy elektrické kytary. Rolling Stones tuhle skladbu vždycky považovali za country music. Pamatuji si, že jsem tohle tvrzení hodně v dané době odmítal, protože v r. 1972 na nás všude z normalizovaných rozhlasových stanic zněli Plavci, Zelenáči a KTO.. a ti měli k Rolling Stones hodně daleko. Jak jsem ale bral rozum, tak jsem country akceptoval v jiných kulisách a už mě tohle slovo neznělo jako nadávka….. Skladba je nádherným příkladem melancholického rozpoložení člověka a asi se bude líbit stále dál. Je krásná!

CAN´T YOU HEAR ME KNOCKING – údernější bigbít přichází s další skladbou řeřavý zvuk elektrické kytary Richardse je velmi působivý. Jagger je ve velmi dobré formě, ale máme tady i další hostující hudebníky: výtečného Billyho Prestona na hammondky, černošského démona Rocky Dijona na conga, producenta Jimmyho Millera na percussion a Bobbyho Keyese na bzučivý saxofon. Skladba ovšem zaznamenává výraznou stylovou proměnu a táhne to latinskoamerickému pojetí, které Jaggera vždycky vzrušovala. Salsa a rumba. Skladba má napětí, ale i ležérní tanečnost a propojení bubeníka Charlieho Wattse s percussion hostů je velmi zdařilé a posouvá nás to až k santanovskému soundu, který byl v dané době v kursu. Sólující kytara sice hraje úsporněji jako Carlos Santana, ale tahle atmosféra je nezpochybnitelná. Rozvíjení základního motivu se zde děje s velkým zaujetím a dokážu si představit, že tahle skladba by se mohla klidně z vrhnout v jam session trvající i několik hodin….

YOU GOTTA MOVE – Fred McDowell a Gary Davis (dnes zapomenutá jména bluesmanů) posloužila touhle skladbou Rolling Stones vytvořit osobitou coververzi. Pravda, zpěv zní hodně hospodsky, je nečitelně zkreslený a také vypadá, že se realizoval v nějaké zakouřené krčmě, ale slide-kytara a akustické kytary v playbacku znějí v nádherném souladu s hutným primitivním dusáním za podpory elektrického piana na které hraje baskytarista Bill Wyman, opravdu stylově. Z téhle skladby se zaručeně nikdy nemohl stát hit, nicméně na album patří a dotváří příslušnost Rolling Stones k blues v té nejzemitější podobě, abychom nezapomněli, z jakých kořenů se tahle syrově pravdivá hudba vylíhla. No, kdybych kouřil doutníky, musel bych si před skladbou zapálit havana a nalít si whisky Jack Daniels, hodit nohy na stůl a nechat si líbat šíji od nějaké pohlavně nakažené mulatky….. tak tohle je pro mě ta pravé vize při poslechu. Musím konstatovat, že Richards a Taylor výtečně ohýbají tóny!!

BITCH – výtečně vymyšlený riff pro kytarovou jízdu prvního plánu, která vždycky bude zabírat a strhávat pozornost hned od prvopočátku. Otvírá se jí druhá strana desky a má v sobě hodně z úvodní skladby alba. Tu stejnou údernost, čitelnost a aranžmá. Tohle jsou Rolling Stones ve své nejvěrohodnější podobě. Hlavní kytarová jízda náleží Richardsovi a Taylor si zde zasóluje, i když je přece jenom čitelně více upozadněn a to se do instrumentace dostává ještě trumpetista Jim Price a saxofonista Bobby Keyes. „Čubka“ je příkladný název z podsvěta, který Stones pamatují z raných šedesátých let, kdy jako chuligáni se přemísťovali z prostředí pochybných lokálů do noblesního světa. Správně úderné a přímočaře jasné. Nic víc, ale taky nic míň.

I GOT THE BLUES – blues je zde zastoupeno tentokrát v jiném pojetí. Jagger nevládne nějakým závratným hlasovým fondem, ale jeho smysl pro frázi a vystihnutí daného momentu je ryzí. Ve skladbě jsem vždycky obdivoval vynikající sólo na hammondky, které zde vystřihl Billy Preston, ale dechová sekce je zde možná až přespříliš zastoupena a táhne skladbu málem k soulu. Uvítal bych větší prostor pro hammondky nebo elektrické piano anebo pro Taylorovo kytarové sólo. To ale zjevně nebylo v úmyslu, což je škoda. I tak je tady ale stále co poslouchat….

SISTER MORPHINE – dotek psychotropních látek podruhé (?!). Ano, i tohle k Rolling Stones neodmyslitelně patří a vyjadřuje dost výrazně obsah a smysl celého pojetí. Mollové akordy na akustickou kytaru to jenom společně s přitlumeným Jaggerovým hlasem potvrzují. Slide-kytaru tady ale nehraje Taylor, ale hostující americký virtuos Ry Cooder spolupracující dříve s Captainem Beefheartem. Jeho chvějivý tón zní neuvěřitelně skoro až záhrobně. Také zvláštní sound klavírních partu Jacka Nitzcheho dodává skladbu jakýsi postpsychedelický odér. Relativně úspornými hudebními prostředky zde bylo dosaženo mimořádné účinnosti. V závěru skladby dochází k jisté katarzi, která je v podstatě zhmotněním pocitů nitra člověka v zajetí drogového rauše….

DEAD FLOWERS – tak tahkle skladba je už s country vyloženě spojena na první poslech. Zvonivé kytary, vedení hlasů, čitelné akordické proměny, klouzavé tóny. „Smrtící květiny“ je sice název, který moc nekoresponduje s optimistickým vyzněním bezproblémové písně, která vyloženě pozvedává po předešlém dotyky deprese náladu a vybízí k tanci, popíjení někde pod širým americkým nebem. Na klavír zde poněkud utlumeně slyším i Iana Stewarta, ale Rolling Stones hraje tak odvázaně přesvědčivě, že by je v daném okamžiku mohl angažovat třeba Johnny Cash nebo mladší Kris Kristofferson…

MOONLIGHT MILE – velmi zajímavá kytarová studie v úvodu. Připomíná mi to Jimmyho Page, ovšem jenom do okamžiku, než se postaví před mikrofon zpěvák. Je to podmanivé a psychedelické a cítím tady ten mlžný opar pozdních šedesátých let americké Kalifornie, ale ta instrumentace je velkým překvapením. Na klavír skladbu zdobí Jim Price a kytarové party natočil Taylor a Jagger. V téhle skladbě vůbec nehraje Richards (!). Velkou službu kapele prokázal i slavný a již jednou zmíněný Paul Buckmaster svými smyčci. Harmonické proměny se od psychedelie dostávají někam úplně jinam a já bych řekl, že díky těm smyčcům až někam k arabským harmoniím a to mě opět dostává nepřímo k Led Zeppelin a přiznám se, že mi nedělá moc problém si představit, že by tohle Led Zeppelin nedokázali natočit. Bylo by to asi prokomponovanější, ale zpátky ze snění. Tohle je skladby z dílny Rolling Stones a přesvědčuje o tom, že v dané době byl jejich potenciál, ale i schopnost přijímat nápady zvenčí na hodně vysoké úrovni. Výtečná tečka za albem!

Album Sticky Fingers určitě patří mezi to nejlepší, co Rolling Stones natočili. Myslím, že vrcholu se dotkli až následujícím dvojalbem…. Je pravda, že se neobešli bez řady hostů, kteří zde významně svou přítomností ozdobili jednotlivá aranžmá, což bylo šťastné rozhodnutí. Rolling Stones zůstali nezasažení hardrockem, ale na druhé straně chtěli také experimentovat, protože pochopili, že hrát stále „jenom“ rock and roll by bylo nevývojové… třebaže mu nadále zůstávali věrni.
Pak už to ale podle mého názoru začalo jít s nimi z kopce. Netvrdím, že se na dalších albech už neobjevovala tu a tam zajímavá hudba, ale komplexní album se mi už žádné tolik nelíbilo. Námluvy s popem a rozmělňování jejich tvorby už bylo pro mě v řadě ohledů nepřijatelné…
Sticky Fingers ale patří mezi jejich vlajkové lodi a jako takový projekt mě natolik oslovil, že plný počet hvězdiček dám rád.