Reakce na recenzi:

steve - @ 02.04.2017

Ihned po nákupu alba Bridges to Babylon vedly mé kroky k desce, která vrátila Stouny zpátky do hry. Jestli byly devadesáté roky na něco dobré, tak na to, aby naplno propukl boom reunionů. Přesto, že se R. S. oficiálně nerozpadli, V. L. je definitivně postavilo zpátky na nohy. Zvuk řeže jako rezavé ocelové kolo cirkulárky, Mick je naprosto ve formě (možná už drogově očištěný) a dvojka Richards/Wood se předhání v tom, kdo urve tomu druhému lepší kytarovou linku a dosadí kvalitnější aranžmá. Charlie Watts je talisman a jistota vzadu, bez něj by Stouni ztratili svůj ksicht, přesto že sexappeal dodává hlavně ústřední skladatelská dvojka.

Na desce jsou čtyři výborné rockující singly. Love Is Strong a You Got Me Rocking spotřebovávají dostatek šťávy a energie, balada Out of Tears je dostatečně známá a I Go Wild jsou prostě ti praví Stouni, s jiskrou a nad věcí. Pak jsou tu ale na první poslech nenápadné, ale o to dokonalejší songy, třeba procítěná dvojice The Worst a New Faces na začátku, a v druhé polovině pak super věci jako Sweethearts Together (obsahuje pěknou akordeonovou melodii), Suck on the Jugular (to je staré rhytm'n'blues) nebo rozmanitá pohodička Baby Break It Down.

Deska se výborně umístila v tehdejších světových žebříčcích a v řadě zemí obsadila první pozici. Chlapcům se zlaťáky do kapsy jen hrnuly a o pořádném přilepšení se tedy dá rozhodně mluvit. Za vodou sice už byli dávno, ale na další večírky je stejně potřeba pořádný množství vaty.