Reakce na recenzi:

horyna - @ 24.03.2018

Jestliže máme hledat kapelu, pro kterou byla změna hudebního ovzduší přicházející z kraje devadesátých let z Ameriky rozhodující a která dokázala díky tomu znovunastartovat své zrezivělé lopatky v zadřených motorech tolik otupělé v předchozí desetiletce, budou tím správným příkladem právě giganti Rolling Stones. Jejich zkomírající potenciál dostal v předchozích letech pořádně na frak a těžko by si někdo tehdy vsadil, že se onen Britský rockový dinosaurus ještě někdy obrodí a navíc s takovou vrvou.

Čistě náhodně ( i když musím připustit, že pod nepatrným vlivem magistrovi poslední recenze kolegů Beatles) jsem si včera právě tohle album překopíroval do flešky v autě, aby mi zpříjemnilo dobu určenou pro přesun z bodu A do bodu B. Absolutně nic jsem od něj neočekával a jeho náplní mělo být ukrácení potřebné cca hodinové stopáže alespoň trochu příjemnou muzikou. Můj přístup byl asi takový - dlouho jsi to neslyšel a nikdy jsi tu desku zvlášť nemiloval. A světe div se, zázraky se někdy skutečně dějí. Vlastně už od prvních tónu famózní pecky Love is Strong přišlo podobně nečekané zjištění. Kdybych teď napsal, že je ta deska dobrá, lhal bych sám sobě. Ona není JENOM dobrá a další z plejády nahrávek Micka Jaggera a spol. Ona je naprosto fantastická, živelná, strující a velice muzikální. Konstruktivní, snoubící v sobě všechny typické elementy RS, moderní a na poměry kapely i slušně progresivní.

Testosteron dvojice Jagger/Richards z ní prýští vehementně a drze, jako horké sémě z údu nadrženého nadsamce. První trojice skladeb je klíčová a dokáže vás v mžiku rozcupovat na padrť. Netuším co si kapela do žil stříkla tentokrát, ale možná postačilo, aby jim producent Don Was propojil obvody přímo na 220 V. Následující dvojice The Worst (zpívá Richards) a New Faces, brnkne na pomalejší a bluesovější srtrunu, ale hned další Moon is up, je dokonalým synonymem pro moderně pojatou rockovou rasovinu. V půli alba se ukrývají největší hity, singlovky Out of Tears a I go Wild. Strhující a aranžérsky nápadité skladby, patřící k nejlepšímu portfóliu RS. Deska šlape dál, i když se může zdát, že patnáct skladeb se v úměrné kvalitě utáhnout nedá, opak je pravdou. Žádná z těch dalších není nikterak výrazně slabší, aby musela být vyšťouchnuta mimo hru.
Nestává se tak často, aby kterákoliv kapela umístila na samý závěr svého alba skutečně výraznou, skladatelsky silnou a navíc hitově dominantní píseň. A přesně tohle RS provedli v koncovce Voodoo Lounge. Píseň Mean Disposition je v mých očích jednou z nejlepších, možná dokonce vůbec nejlepší z celého jejich alba. Její náboj a drajv je ohromný a spousta mladších kapel snažících se řadu let o něco podobného, jsou v konečném zůčtování vedle stounů jen packalovití břídilové.

Album Voodoo Lounge nově přehodnocuje (můj) pohled na jeden z největších rockových cirkusů, pohybující se už celé půl století hudebním světem. Skvělý "comeback".