Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 10.02.2012

Black Oak Arkansas – další výrazná americká kapela southern rocku, která patří do zásadní první pětice nejdůležitějších kapel tohoto podmanivé stylu a do těsného sousedství Allman Brothers Band a Lynyrd Skynyrd a třebaže každá kapela pochází odjinud, přesto mají vzájemně řadu společných nebo příbuzných bodů, které je vzájemně integrují…
Tihle jižanští „drsani“ vznikli v Arkansasu, v městě Black Oak a protože jako praví nacionálně orientování jižanští patrioti mají ke svému rodišti vztah, nezapomněli to zdůraznit v názvu.
O téhle kapele jsem informován od poloviny sedmdesátých let, kdy jsem v JAZZ BULLETINU našel obsáhlý článek o jižanském rocku a tahle kapela tam byla vyzdvižena jako jedna z těch zásadních. Sehnat jejich album byl pro mě ale tehdy problém, až zapracoval kamarád, kterému byla deska poslána s USA a tím pádem jsem se s touhle partou seznámil právě přes tohle album. A jak ho vnímám dnes?

UNCLE LIJAH – příjemně zvonící akustické kytary navodí libou atmosféru a důrazná baskytara za podpory jednoduchých bubenických postupů rozbalí první skladbu na albu. Vevodí jí sytý nakřáplý hlas zpívajícího frontmana Jima Mangruma, který má přezdívku Dandy. Tak tenhle hlas už nezapomenete. Je pořádně ohoblovaný a do jižanského drsného prostředí patří jako dříví do lesa mezi deklarované duby. Tohle je ovšem skladba, kterou bych označil za moderní country. Tady toho rockového odbočování moc nenajdeme, ale podbízivost a ryčnost skladby samozřejmě musí slavit úspěch.

MEMORIES AT THE WINDOW – další výrazně melodická skladba v rychlejším tempu s kvílivou kytarovou ozvěnou Haveyho Jetta, který má zase pro změnu přezdívku Burley. Rytmika tvořená basy a přesnými bicími se valí vpřed a skladba má několik proměnlivých poloh. V mezihře to kvílí kytarami s ozdobnými ornamenty a akordické proměny akustických kytar stačí ještě tu a tam vsunout nějakou změnu v rytmu a dokonce i nenápadné flažolet. Jinak se jedná o klasickou refrénovou píseň, která se odvíjí od předem stanoveného schématu bez nějakých zásadních překvapení.

THE HILLS OF ARKANSAS – také třetí skladba je hodně westernová a moje čekání na námluvy s rockem, blues a boogie se zatím stále nekoná. Dobře se to poslouchá, ale obecně mi skladba přijde (odhlédnu-li od Dandyho), že by ji mohla zpívat a hrát jakákoliv jiná americká skupina tohoto žánru. Osobitost tady stále nějak víceméně postrádám a těšit se na podobný typ skladby ještě v dalších případech mi začíná připadat jako kontraproduktivní. Dokonce si myslím, že podobný typ skladby by i u nás mohlo zahrát docela úspěšně i několik nejmenovaných vytipovaných kapel. Myslím, že by se kapela mohla více opřít do dynamika a neujíždět na zesíleně sentimentalizovaných pasážích….

I COULD LOVE YOU – tak tady jsem byl mírně vyslyšen. Rockovější prvek vstoupil do tématu. Elektrické kytary jsou dost přiostřené a dodávají albu hmatatelně výraznější porci energie a dravosti, kterou jsem předtím postrádal. Ale po kompoziční stránce se zde neděje nic zásadního a hudební struktura skladba je dost čitelná (možná až příliš). Kytarové sólo je dobře vybroušené s klouzajícím dozvukem a tahle dravost je zcela namístě. Dočkáme se zde dokonce i vokálního vícehlasu, který nad opakovaných riffem mírně připomene Crosby, Stills And Nash. Opakované téma se prolíná s baskytarovými improvizacemi a perkusivními zvuky bicích a do hry vstupují i dvě sólové kytary, skladba je ale v závěru a tak kýžené naplnění zůstává tak trochu na půli cesty…

HOT AND NASTY – tohle je dobře ošetřen skladba. Žádné uhlazené country ale rockový šlapavý nářez s výtečnou baskytarou Pata Daughertyho, který se honosí přezdívkou Dirty. Zpívané sbory, které sekundují Dandymu (stejně jako dvojhlasy Ricky Reynoldsem zvaným Ricochetem, druhým kytaristou a zpěvákem) jsou živočišně dravé, ale pochválit je třeba i kytarové duety, kterými se oba hráči motivují k dalšímu hráčskému exhibování….

SINGING THE BLUES – tady se podařilo zdařile propojit boogie s rockem a country a tak zemitá dravost je míšena s unylými tóny steel-kytary druhého sólového kytaristy Stanleyho Knighta přezdívaného Goober. Dobře se to poslouchá, ale na Allman Brothers Band to stále nějak nestačí a já se obávám, že už nějaké převratné a zásadní překvapení mě na albu nečeká…

LORD HAVE MERCY ON MY SOUL – tahle skladba je pojednáná skoro jako gospel song, nebo nějaká obřadní píseň, čemuž předchází pateticky recitovaný text Dandym, za kterým znějí hammondky a spousta nezařaditelných destruktivních zvuků z pozadí. Přemýšlím, jak vnímat tenhle vstup na albu, jestli se jedná o nějaké závažné téma, které má zintelektualizovat tohle přímočaré hudební řádění, anebo se jedná o nějakou parodii, což se nedá poslechem tak jednoznačně tvrdit…. Pak se zcela nečekaně rozběhne skladba do šlapavého rock and rollu s boogie základy, kde všechno dusá, šlape a šustí přesně podle předem stanovených pravidel. Název jakoby přinášel závažnější a hlubší téma, ale zpracování mě odvádí spíš do nějakých odlehčenějších poloh. Sborové zpěvy se tváří vážně, ale povyk lidí z pozadí a šustění na washboard hovoří alespoň pro mě jinou řečí….

WHEN ELECTRICITY CAME TO ARKANSAS – úvod jako z Woodstocku, kdy byl vzýván všemi přítomnými déšť…. Za podpory percussion a následného povyku a potom se nám přihlásí boogie jako vyšité a zemitá rytmika a dobře stavěná baskytara drží celou architekturu skladby pohromadě. Za zvuku zvonících elektrických sólových kytar, které objíždějí základní hudební schéma….. povyk lidí vrátí kapelu do hry a tak můžeme pokračovat dál až do rána bílého, až bychom při tom očekávali něco, co by zásadně změnilo tuhle strukturu. Myslím, že tenhle typu hudby nestojí na invenci a podnětech, ale na schopnosti reagovat na ostatní spoluhráče a hrát přesně podle nich. Nikdo nevybočí a všichni jedou jako na povel. Koncertně to musí být strhující, ale pro běžný poslech mi tohle pojetí přijde hodně schematické a živelné bez muzikantské osobitosti a názoru….

Necítím se být kompetentním hodnotit Black Oak Arkansas nějakým hlubším ponorem do jejich hudební produkce, protože znám od nich jenom tohle album a jeden výběr a soudě podle hudebních témat bych řekl, že v jejich případě hrozila dost velká nadprodukce. Samozřejmě, že podle jednoho alba nelze soudit kapelu komplexně, ale tady jsem na vážkách. Subjektivně asi bude jejich nejšpičkovější album u každého posluchače jiné a tak nemyslím, že by právě zde se mělo jednat o nějaký zásadní pilotní projekt jejich kariéry.
Jsem rozkročen mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami, ale jak už jsem zmínil na začátku, lepší než Allman Brothers Band, Lynyrd Skynyrd nebo Molly Hatchett nejsou a asi ani nebudou. To ale neznamená, že bych je nějak kategoricky odmítl…. Spíš nenaplnili moje představy o southern rocku, jaké jsem od nich očekával tehdy a ani dnes…. Tak dám jenom tři hvězdičky.