Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 08.04.2012

Určitě jsem nebyl jediný, kdo byl zaskočen nepředpokládaným odchodem kytaristy, zpěváka a skladatele Pavla Váněho z brněnských Progres 2. Byl zakládajícím členem kapely Progress Organization na podzim 1968 (předobrazu Progres 2) a spolu se Zdeňkem Klukou tvořili páteř kapely dlouhá léta v názorové shodě. Po vzájemné roztržce mezi oběma hudebníky se Pavel Váně rozhodl ze skupiny odejít a napříště vybudovat vlastní uměleckou kariéru.
Byl to velmi odvážný a neprověřený krok. Skupina Progres 2 sklízela úspěchy a její sláva rostla s počtem repríz jejich audiovizuálního projektu Dialog s vesmírem. Pravděpodobně zde sehrála svou roli i jakási únava a ponorková nemoc.
Podle dohody s Progres ještě odehrál smluvený počet koncertů do podzimu 1981, ale už od března téhož roku začala vystupovat nová kapela Bronz, jejímž leaderem byl Pavel Váně….
Pamatuji si, že tento rozchod nesli lidé velmi nelibě a Pavel byl občas vystavován na koncertech urážlivým poznámkám: Zrádce, zradils Progresy!...
Otázka stála, kam se vlastně nová kapela vydá? Bude to další derivát brněnského artrocku, nebo nějaký úderný bigbít s posílenou instrumentálně vokální složkou, anebo to bude rock s využitím akustických kytar ve stylu Crosby, Stills And Nash (Váně se netajil svým obdivem ke Stillsovi), ale zrovna tak se mu líbil Jeff Beck.
V letech 1981 až 1982 skupina poměrně časti koncertovala a její hudební repertoár se zvolna usazoval. Bronz vystupoval na jednom pódiu nejen s Progres 2, ale i třeba s Pražským výběrem. V r. 1983 ale nastal hon na rockové čarodějnice a v „černé knize“ zakázaných kapel vedle Pražského výběru, Žabího hlenu, Psích vojáků, Žlutého psa, Jasné páky… se ocitl i Bronz Pavla Váněho……
Bronz nikdy nebyl oficiálně zakázán nějakým výnosem Pragokoncertu nebo ministerstva kultury, ale potutelně, ale o to cíleněji a nekompromisněji mu bylo znemožňováno vystupovat pod velmi průhlednými výmluvami a důvody…. Třebaže Pavel Váně napsal dopis ministru kultury Klusákovi, proč je Bronz v české hudební kultuře nežádoucí, odpověď přišla, že ministr o žádném oficiálním zákazu nic neví (!). Byla to jízda na tobogánu s pražádnou perspektivou a tak se v r. 1984 Bronz rozchází…..
K mému velkému překvapení ale společnost Panton v roce 1986 vydala kapele album s názvem Zimní království, o které byl pochopitelně vzbuzen zájem (bylo poměrně rychle rozebráno, ale dolisování už se nekonalo), třebaže ho neprovázela žádná masivní propagační kampaň a tak se k albu vracím, abych se nad ním zamyslel…..

NOC JE SKVĚLÁ – kytarový přímočarý úvod, v němž se spojují elektrické a akustcikcé kytary za kolorování foukací harmoniky. Bicí nástroje jsou ve skladbě velmi nepatřičně pojednané, stejně jako baskytara… škoda. Pavel sází na přímočarost a nekomplikovanost a moravskou zpěvnost. V mezihře jeho kytarové party znějí skoro jako v jižanském rocku… Mohlo se jim poskytnout více prostoru k větší barevnosti. Těžiště skladby tkví v refrénu. Konec mi připadá nepřirozeně useknutý….

ZLATO NA ULICI – zvláštní filtr na kytarové předivo v úvodu, do kterého kreslí synthesizery jemná vlákna. Váněho hlas zní spíš jako deklamace a obecné komentáře v textech nutí k přemýšlení. Soňa Smetanová je talentovaná básnířka a její poetické obrazy zde byly velmi nadějné. Váně se snaží reagovat na dobové trendy doby (nechci mluvit přímo o nové vlně), ale po nějakých odkazech na syrovější rock, blues nebo psychedelii ani památky a kritika opět padá na nešťastně koncipovanou rytmiku…..

SAHARA – údernější rockový motiv v další skladbě vypadá nadějně. Škoda, že se do skladby nevloží více napětí a dravosti. Barevnost tónových vibrací je zde hodně čitelná, ale i když zde jedna z playbackovaných kytar zná jako sitárová kytara (jako používá např. Steve Howe). Použití elektronického bubeníka a tleskání mi připadá nadbytečné a rytmika je opět pro skladbu velkou minusovou zátěží. Na druhé straně zde Pavel pracuje se zajímavými playbacky elektrických kytar, ale mohl rovněž natočit svůj hlas v další stopě jako dvojhlasný, určitě by to skladbě prospělo. Nelíbí se mi nečekaně useknutý závěr, což působí nepřirozeně….

TVÉ OČI V PADESÁTÉM POSCHODÍ – rockový riff v úvodu přináší napětí a naději na vybřednutí z jistého schematismu. Kytarové party a klávesové kouzlení v pozadí dotvářejí mlhavý opar nad skladbou, kterou bychom mohli nazvat rockovým minimalismem. Patří do osmdesátých let a chladný strojově mrazivý opakovaný motiv to jenom podmiňuje. Kouzlení ve zvukovém nekonečnu astrálního prostoru s podílem elektrické kytary (analogového synthesizeru?) vypadá nadějně a zajímavě se poslouchá. Některé postupy jsou podobné jako u kapel tzv. industriálního rocku. Ve skladbě jsou zajímavé okamžiky….text je ovšem třeba poslouchat pozorně, protože je odpovědí na sledovací policejní režim tajných a estebáků, kteří bdí nad našimi životy. Ani tentokrát nemohu pochválit rytmické linky……

SVÍTÁ V NÁS – tahle skladba má odér synthipopu osmdesátých let. Je zde chladná atmosféra nekonečnosti a neuchopitelnosti. Vokální party se nesou prostorem, stejně jako synthesizerové kouzlení. Chybí mi zde radikálnější kytarový nástup nebo rafinovanější kytarové party, které by kroužily nad harmonií. Ano teď je zde čas pro kytarové sólo, které je vítanou vzpruhou. Škoda, že nebylo použito kytarových partů v nějaké absolutnější podobě. Melodickou linku lze sice krásně dešifrovat, ale píseň má pro mě přichuť chladného odéru, jenom v závěru trochu pozdě přichází kytarové rozjíždění tónových barev…

ČERNOBÍLÁ – krásný motiv pro elektrickou kytaru v playbackované podobě. Doplněno hrou na flétnu Karla Horkého se zde dosáhlo téměř na dokonalost.Ano, tahle skladba Pavlovi velmi sluší a myslím, že autenticky vyjadřuje jeho umělecký profil rockového písničkáře. Melodická linka není komplikovaná, je akordicky čitelná a krásně podmanivá v elektrickém mlýnku a bzučení synthesizerů, který dotváří atmosféru na pokraji jisté mysterióznosti. Řekl bych, že tahle skladba by mohla bát vrcholem na tomhle projektu a je škoda, že se takových motivu neobjevuje na albu víc. Nádherně klenutý sborový vokál se nádherně rozlévá prostorem – Lašek mohl doplnit více percussion a mohl být alespoň z téhle písně odfiltrován ten bubenický automat…. Skladbu lze ale skutečně pochválit….

HLÍDAČ SVÍTÁNÍ – řekl bych, že tahle skladba už jede v tobogánu nové vlny osmdesátých let. Synthesizery jako barevné pásy se linou harmonickou strukturou. Rytmika je opravdu pro moje ucho nepřijatelná. S tím nic moc nenadělám. V mezihře dojde k určité proměně a k zestručnění hudebního tématu. Mělo se zde více přitlačit na pilu a nebát se zagresivnit sound, určitě by to nenalomilo koncepci….. Poetický text Ivana Huvara je ovšem třeba akcentovat. Opět musím říct, že v téhle skladbě se mi zdá, že konec zní nepřirozeně v příliš stručném záseku…..

HVĚZDA TICHA – melodická skladba s jasnou linkou, ale aranžmá je příliš stručné a popové a opět volám po syrovějších kytarových partech. Drolivé kytarové doprovody znějí dost konvenčně, i když do pozadí vstupuje více celistvostí. Hráčsky se zde bohužel nikdo z přítomnách hudebníků příliš neodvazuje. V lecčems si skladba připomíná v jiných kulisách hudební cítění jako na čtvrtém album Vladimíra Mišíka a Etc…. I když syrové rozostřené party trochu připomenou Trevora Rabina. Ale milým překvapením je hostující saxofon Leopolda Dvořáčka (známého ze skupiny Futurum), který zde zanechal jistý otisk. Skladba na které se dá stavět, ale aranžmá mělo možná až příliš mnoho ambic kotvit ve vodách osmdesátých let….

ZIMNÍ KRÁLOVSTVÍ – poslední skladba přináší spojení nového myšlení s artrockovými principy a tak zde máme zvláštní derivát docela zajímavě proaranžované skladby, kde má svůj podíl hostující Roman Dragoun, ale i Karel Horký, s výtečným textem Ivana Huvara. Bicí nástroje jsou na mě ale až příliš stručné. Váně dobře frázuje a pracuje s textem jako zpěvák, kterému rozumíme každé slovo a každou hlásku, což je u čitelnosti a proniknutí do nitra textu velmi důležité. Instrumentální část skladby je ovšem výtečná. Horký zde kouzlí na svůj synthesizer Yamaha, který má téměř saxofonový zvuk (!), také percussion Laška zde mají poměrně důležitý post. Baskytaru se skromnější linkou, ale stále pregnantní nahrál bývalý kolega Pavel Pelc. Váně si nahrál playbackované kytarové party, které se mi jeví jako barevně kreativní, aniž by se zde nějak nadměrně plýtvalo tóny… I tuto skladbu lze označit za jednu ze zásadnějších na albu. Ale ten finální úder na elektrický buben v závěru (!?). Jsme za cílovou páskou……


Album Zimní království (neplést si s Modrým královstvím (1973) Marthy a Teny Elefteriadu – také z Brna a také vydáno na Pantonu a také s Pavlem Váněm v seznamu hudebníků!) je nešťastný projekt. Pavel Váně byl vždycky pracovitý, metodický, odpovědný a cílevědomý člověk a proto si dokážu představit, jak ho dobové poměry a komplikace a obezličky kolem vydání alba štvaly a unavovaly, protože jeho snahou bylo odvést tu nejlepší práci. První problém byl v tom, že album nebylo nahráno kompletně v profesionálním nahrávacím studiu! Tohle byla první velká nevýhoda. Pantonské desky neměly nikdy pořádný zvuk a tahle okolnost ve vyváženosti a pregnantnosti rytmiky album handicapuje. Další problém byl dán tím, že na albu nehraje standardní baskytarista ve všech skladbách a basové linky jsou zčásti nahrány elektronicky, zčásti klávesami a zčásti hostujícími hudebníky. Totéž a ještě markantnější je otázka bicích nástrojů. Richard Lašek byl jistě kreativní hráč na percussion, ale nikoliv bubeník a tahle okolnost se na albu hodně promítá. Velká škoda, že Pavlovi Váněmu nebylo umožněno natočit alespoň ještě jedno album, ať už pod hlavičkou Bronzu, anebo jako sólové album…. Další osudy významného brněnského rockera, který dnes patří mezi legendy a jeho význam, stejně jako uměleckou mnohotvárnost z pozice kytaristy, zpěváka, skladatele, producenta, organizátora a konečně i kapelníka respektuji, ho nedobrovolně zavedly do oblasti akustické hudby, kdy začal vystupovat v heavyfolkovém sdružení Bowle, ale i VKV a pro rockovou hudbu byl na léta ztracen. Pavel Váně je slušný a bezprostřední člověk bez nadutých uměleckých manýr nebo pozérství (za což si ho velmi vážím) a bohužel obětí politických poměrů minulého režimu, třebaže odmítá být zařazen do nějaké kategorie undergroundu. V r. 1969 byl jako mladý student fyzicky inzultován Lidovými milicemi a uvězněn v bohunické vazební věznici několik týdnů. Bylo mu oficiálními orgány rovněž předhazováno, že je synem emigranta, který utekl do USA. Když zemřel, nebylo Pavlovi dovoleno ani odjet na jeho pohřeb… Tohle všechno se promítlo do jeho osobního života a soukromí…..
Album Zimní království díky dramaturgii mělo vyjít spíš jako sólové album Pavla Váněho (než jako Bronz) a také bez zavádějícího názvu. (V tom se ztotožňuji s jiným recenzentem) Pavlovu snahu připravit album za daných neradostných podmínek co možné nejpříhodněji k vydání hodnotím pozitivně, ale album jako takové je poznamenáno dobovými poměry a možnostmi a to mě nutí, aby byl zdrženlivější v hodnocení a tak mu uděluji tři (a půl) hvězdičky. Ta půlhvězdička značí všechny ty problémy kolem alba, které jeho protagonista nezavinil, ale způsobily to prapodivné poměry těsně před perestrojkou v bývalém režimu…..