Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 08.11.2015

Ač už tu na progboardu nějaký ten pátek působím, vždycky jsem zatím ve svých recenzích psal výhradně o hudbě zahraniční, a to hlavně ze dvou důvodů. Tím prvním (a důležitějším) je fakt, že jsem prostě měl z československé rockové hudby 60., 70. a 80. let dlouho jen velmi málo naposloucháno, a pouštět se tak v tomto směru do jakýchkoli hodnocení by z mé strany zavánělo amatérismem nejhrubšího zrna. Druhým důvodem pak byla obtížná hodnotitelnost děl, vznikajících v období občanské nesvobody, kdy nehudební skutečnosti až příliš často zabraňovaly nejen nahrávání desek či působení jednotlivých kapel, ale nepřímo i vývoji celých žánrů - lze pak při recenzích těchto desek uplatňovat pouze hudební kritéria?

Nicméně, když už jsem se tento "dluh" československé rockové hudbě rozhodl začít alespoň po malých kouscích splácet, pokusil jsem se své úloze recenzenta napoprvé poněkud ulehčit - a to tak, že si ke zhodnocení vyberu některé z alb československé rockové historie, které se i přes dobu, v níž vznikalo, může pochlubit z mé strany uděleným absolutoriem. Moje volba napoprvé padla na společný projekt rockové kapely Blue Effect a jazzového souboru Jazz Q s názvem Coniunctio z roku 1970.

Výjimečnost plodů této spolupráce ponejlépe vyzní, pokud si uvědomíme, že jazzrock na přelomu 60. a 70 let teprve opatrně zkoušel své první krůčky a rozhodně se o něm nedalo hovořit jako o zavedeném žánru - nešlo tedy v té době o další "módní vlnu" ze západu, kterou by bylo možné kopírovat. V březnu 1970, kdy bylo Coniunctio v pražských supraphonovských studiích nahráváno, ještě nebyla na světě ona zásadní jazzrocková deska - "Čubčí lektvar" Milese Davise, o jazzrockových superskupinách typu Mahavishnu Orchestra, Weather Report či Return to Forever ani nemluvě. Pánové Hladík, Kratochvíl a spol. se tedy pustili na pole nejen u nás, ale i ve světě jen velmi málo zorané. A uspěli na výbornou.

Celou desku obepíná rozsáhlá titulní kompozice Coniunctio, na níž obě zúčastněné kapely představily svou společnou hudební vizi. Na více než půlhodinové ploše se tu velkoryse rozpíná bohatě zásobená stylová paleta - od freejazzových kakofonických spouští přes klávesové jazzové běhy, omamné klavírní akordy či hendrixovsky kvílivá kytarová sóla až k uklidňujícím flétnovým pasážím, to vše velmi kompaktně spasované do sebe. Hlavní pozornost na sebe samozřejmě strhává trio Hladík-Kratochvíl-Stivín - jejich sóla dávají celé suitě tvář. Jenže ani rytmika tu zdaleka nehraje roli pouhého "podvozku" - třeba kontrabas Jiřího Pellanta ve správných momentech dává vědět, že dokáže být po jazzovém způsobu plnoprávným melodickým přispěvatelem.

Na desce momentem nejrockovějším je skladba Návštěva u tety Markéty, vypití šálku čaje. Pod tímto bizarním názvem se skrývá bohatě prokomponovaná, ale pořád kytarově dravá instrumentálka s občasnými dechovými vstupy Stivínovy flétny. Naopak možná dost těžko rozkousnutelným oříškem může pro rockové publikum být jazzové běsnění Asi půjdem se psem ven. Hledači melodií zde dostanou k rozřešení veletěžkou úlohu - samotnému je mi při poslechu příjemnější na tuto snahu rezignovat, do štěkotu té smečky nástrojů se prostě jen ponořit a nechat ji na sebe působit jako celek.

Závěrem nezbývá než konstatovat, že ačkoli se československý rock musel od počátku své existence vyrovnávat s izolovaností od svých západních kořenů a s technicko-sociálními překážkami, kladenými mu do cesty vládnoucím systémem, dokázaly jeho skladatelské a instrumentální elity na přelomu 60. a 70. let nakrátko srovnat krok se světovým hudebním vývojem a vytvořit dílo, které ani po pětačtyřiceti letech nezní archaicky. Může snad doklad takového tvůrčího vzepětí obdržet jiný, než plný počet hvězdiček? Coniunctio se podle mě ve srovnání s dalšími ranými euro-americkými zářezy do jazzrockové pažby drží skvěle.