horyna - @ 13.06.2019 | #

Znáte dokonalejší synonymum pro metal osmdesátých roků, než jakým je album Hysteria? Určitě by se našlo několik stejně výrazných adeptů, namátkou mě napadají třeba desky - 1987 od Whitesnake, některé nahrávky Bon Jovi, či The Final Countdown švédských Europe. Ale první příčku si v tomto oboru zcela zaslouženě už dávno vydobyla právě deska od Def Leppard – Hysteria.

Když pominu klasickou vizáž kapel té doby, tak za úspěchem oné nahrávky stojí především dva výrazné faktory. Tím prvním je naleštěná produkce Johna "Mutta" Langeho a tím druhým kvalita jednotlivých songů. To díky nim se album prodalo ve 20 miliónovém nákladu a vzešlo z něj sedmero mega-úspěšných singlů. No kdo se takovou obrovskou porcí slávy může pochlubit dnes.

Hysteria zkrátka vyšla v pravou chvíli, do té správné doby. Trefila se jak do vkusu posluchačů, tak vkusu široké veřejnosti. Ve světě snad neexistovalo rádio, který by alespoň jednou denně nezahrálo některý ze zde odprezentovaných songů.

Start desky je doslova raketový. Skvělé písně jako ultra-melodická Women, riffující Rocket, vyzývavá Animals, nebo mohutná balada Love Bites, tvoří dodnes jasné tutovky jak na koncertech kapely, tak v srdcích jejich věrných. Jenže přemrštěná délka nahrávky a dvanácti songů k tomu, nese i zde svá rizika. Osobně nesnáším debilní popěvek v pro mne nehorázně vlezlé vyřvávačce Pour Some Sugar on me, stejně jako uzívající a přeleštěnou nudu Don't Shoot Shotgun, nebo Excitable. Tyhle sotva průměrné věci naštěstí kapela proložila mnohem intenzivnějšími a nápaditějšími kusy jako jsou velkolepá Gods of War, zpěvná titulka Hysteria, nebo povedená tečka Love and Affection.

S naleštěnou hudbou jde ruku v ruce i extatický a mohutnými sbory doplňovaný až nelidsky zabarvený vokál Joe Elliotta. Allenovi bicí mají už ten známý syntho-umělo-počítačový nádech (všichni víme proč), ale nedá se říci, že by snad nějak nahrávku kazily, nebo podhodnocovaly. Naopak si vážím kroku který kapela učinila a nechala Ricka dál ve svém týmu.

Podle mnohých jde o nejlepší desku souboru už jen proto, kolik hitů v sobě ukrývá. Ale dá se snad objem prodaných nosičů poměřovat se samotnou kvalitou materiálu? Samozřejmě že nedá a i proto desce nemohu udělit plný počet, jelikož si nemyslím, že by se v tomto případě jednalo o nějaký extra výrazný kvalitativní trhák. A navíc mám v katalogu kapely daleko oblíbenější desky.

jirka 7200 @ 16.06.2019 06:01:52 | #
Jelikož je tříbení názorů důležité, ještě jednou a naposledy se vrátím k mé tezi, proč z mého pohledu Def Leppard nejsou synonymem pro metal osmdesátých let.

Vůbec tu neřeším, do které škatulky Leopardy zařadit. V globálu třeba heavy metal, pop metal, hair metal, melodický metal - já bych osobně použil mainstreamový pop rock s metalickými kytarami.

Předložil jsem tu jen k diskuzi můj názor na heavy metal jako styl všeobecně. Horyna ve své recenzi vypíchnul konkrétně heavy metal osmdesátých let. Ten byl v té době žánrem provokujícím a rebelujícím proti autoritám, symbolem vzdoru a životním stylem.

Z tohoto úhlu pohledu album Hysteria sice papírově lze zařadit podle některých vnějších znaků do kategorie heavy metal, obsahově však v žádném případě.

Pozor! Nijak nehodnotím kvalitu písní, příznivce melodického rocku jistě album potěší.

Co se týče prodeje, takového objemu dosáhl také z podobného důvodu, jako tomu bylo u AC/DC. Vznik alba byl mediálně velmi sledován a návrat za bicí soupravu Ricka Allena byl silným osobním lidským příběhem kamarádství, odvahy a boje proti osudu, který pronikl na přední stránky bulváru. Oddálení vydání nakonec zapadlo do glam a hair šílenství v USA.

pro S.C.A.Lytch : CD doma v poličce nepřesouvej, pokud se synovec bude ptát, jistě si své umístění vedle Iron Maiden obhájíš, pokud si pro toto řazení měl nějaký specifický důvod :-)