Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 22.08.2018

Mezi zaznamenáním prvního a legendárního živáku Uriah Heep z roku 1973 a druhého s názvem Live in Europe uplynulo pouhých 6 let. Z dnešního pohledu vcelku krátké období, v sedmdesátých letech bylo změn u této kapely až dost. Skupinu opustil zpěvák David Byron a říši živých skvělý basák Gary Thain. Kapela vydala v této době neuvěřitelných sedm! studiových desek rozdílné kvality. Tedy dost na to, aby se dalo uvažovat o představení nové tváře kapely v čele se zpěvákem Johnem Lawtonem. V roce 1979 tedy došlo k záznamům několika koncertů v Německu a Anglii, ze kterých se sestříhal materiál na živé dvojalbum.

Jak se tento záznam povedl a lze jej nějak porovnat s koncertem z roku 1973? Odpověď není jednoduchá, protože je v zadání mnoho proměnných, matematicky řečeno. Pokud přelétnu zrakem výběr písní, tak vidím, že kapela rozdělila repertoár spravedlivě na "Byron" a "Lawton" éru. Z toho prvního období se do koncertního playlistu například kromě osvědčených Easy Livin' nebo Gypsy probojovala Lady in Black, která na prvním dvojalbu chyběla. Z období druhého logicky zaznělo nejvíce skladeb z Falling Angel, neboť k tomuto albu jela kapela turné. Dostalo se i na několik skladeb z Innocent Victim a na jednu z Sweet Freedom. Z několika dalších desek se do playlistu neprobojovalo nic. Dle mého názoru se John Lawton jako zpěvák osvědčil a i s repertoárem svého předchůdce se popral statečně, ne vždy se to však úplně podařilo. Logicky se cítil lépe ve skladbách psaných pro jeho hlasový rozsah. Nicméně se tu v přímém porovnání projevil jiný fakt - songy z pozdějších desek nemají tu moc se vyrovnat zažité klasice z počátku sedmdesátých let.

Ani technická kvalita se nedá porovnat s předchozím záznamem. Zvuk je slitější, občas se některé nástroje ztrácí. Nahrávka trpí i tím, že byly použity záznamy z rozdílných koncertů, což je na zvuku rovněž poznat. Co se týče atmosféry, ta není špatná – Lawton z publikem komunikuje a to vřele odpovídá, jako třeba ve Free Me. Jako "improvizační" byla vybrána Sweet Lorraine, zde se obě strany vyřádily dostatečně. U předchozí skladby Who Needs me mě však ta improvizace dost nudila. Mick Box přiznal, že u této nahrávky došlo jen k velmi málo zvukovým úpravám. Pokud se na to však podíváme z té pozitivnější strany, tak na tomto živém dvojalbu máme zakonzervován autentický projev Uriah Heep z roku 1979 se zpěvákem Johnem Lawtonem, který zanedlouho kapelu opustil.

To bylo také z jedním z důvodů, proč deska vyšla až o sedm let později, v roce 1986.