Reakce na recenzi:

horyna - @ 24.05.2016

Dva kohouti na jednom smetišti se nikdy příliš dlouho nesnesou. Teď samozřejmě mluvím o vznikajících konfliktech mezi Sammy Hagarem a Eddie Van Halenem, které se postupně vyhrotili natolik, že se vokalista prostě musel poroučet, hlavně tedy i sám chtěl. O naprosto exkluzivních dílech se Sammym jako lídrem a pro mne i nejlepším pěvcem kapely, rozepíši se až v příznačných recenzích. Tentokrát je řada na další velké ikoně americké hudební scény, řeč je fakticky o Gary Cheronem, který zaplnil onen uvolněný post a vlastně se, se zbytkem ansámblu a novou / jinou skladatelskou formulí i fazónou postarl, o na jednu stranu velkou kritikou očerněné album, o něž fanoušci příliš zájmu neprojevili, na stranu druhou, porodil vcelku výjimečně progresivní, mnoho vrstvé album, které prostě nejde jen tak přejít a zahodit. Jeho pečlivému rosboru se chci zde věnovat, jelikož toto dílo u mne stojí v přední linii zapomenutých (zapuzených), svrchovaně osobitých hard rockových desek. Ještě tedy dodám že Garyho vokální barvu a především techniku obdivuji již od dob jeho předešlého působišti v kapele Extreme a zejména desky III Sides to Every Story a následující Waiting for the Punchline (stejně jako comeback kapely prostřednictvím Saudades de Rock) patří do zlatého fondu rockové, progresivně kytarové hudby.

Mám za to, že skutečný vstup do alba měl být učiněn až s trackem číslo tři One I Want, jelikož jak první instrumentální ukolébavka, tak druhá píseň, nejsou vskutku reprezentativní či nijak poutavé vzorky hodné jména kapely. Ona výše jmenovaná, už oplývá slušným tahem na bránu, schopnou ornamentální šestistrunnou prácí i solidní porcí hard rockového odéru vůbec, známeho z desek předešlých.
Se čtvrtou From Afar- se už plně dostavují skvělé Eddieho parádičky a od počátku zajímavého melodického riffu, je cítit, že kytaru v rukou svírá skutečný ekvilibrista, další velkou devízou písně je Garyho hlasové rozpoložení a novátorská rytmická tvář tohoto kusu.
Dirty Water Dog- akustické kouzlení do kterého brácha z poza bicí soupravy vkládá přechodové rytmy, volné funky tempo a zvláštní závan jedinečných Van Halen mě jasně upozorněje, že by bylo konečně záhodno zvednout volume krapet nahoru.
Velké chvíle suverenní kompoziční svobody přicházejí s písní Once- pomalá, myšlenkově vznešená píseň, protknuta krásným tónem znělé španělky a proplouvajícím Garym, ve své totální hlasové exhibici. Ano takto má hrát kapela světového jména.
Klasická, středně tempá věc Fire in the Hole- jde ve stopách svých předchůdcu, jen u mikrofónu se octl někdo jiný.
Josephina- i když se zde odehrává vše pevně v Eddieho kytarové režii, pro mne je tato monumentální balada především o Garyho totálním muzikanství, neuvěřitelně procítěně se do písně pokládá, střídá všechny polohy svého jedinečného rozsahu, je prostě bytostně cítit jak touto písní skutečně žije, že je s ní spjat. Autorův osobní favorit.
Nádherné kytarové tóny otevírají píseň Year to the Day- sametově něžný, přesto jasně čitelný Cheroneho hlas náhle z prudka vystřelí do nebeských výšin a posluchači je jasné že zažije další velké chvíle, ona už stopáž pohybujicí se za hranicí osmi minut naznačuje, kolik prostoru je kapele dáno. Smělost stranou, dolím si onu věcičku označit za katedrálu pocitů a výstavní skříň insrumentálních kvalit souboru.
Do závěru nás čeká ještě jedna velká a zcela separátní věc, píseň How Many Say I- staví na odiv klavirní melodii a sborové vokály zcela ve prospěch atmosféry jedinečného a tajemného okamžiku vymezeného takto budované skladbě.

Deskou je potřeba se postupně proposlouchat, dát jí více šancí, není to žádný obyčejný stadionový, chytlavý rock na první signální, ale sbírka pocitově silných písní velice vyspělých hudebníků. 4-5* pro tentokrát malinko dolů.