bobík - @ 18.11.2010 | #

Uvědomme si, že se píše rok 1970 a je nám jasné, že v té době Slováci byli více vepředu: měli Prúdy a Collegium musicum. Toto není nic: mizerné texty, mizerná hudba a časté chaotické střídání hudebních motivů a rytmů má zřejmě zakrýt totální bezradnost a neinvenci. Klukovu Show in my shoes bych pouštěl za trest v pekle hned vedle čtení Klausových a Havlových projevů. Jednu hvězdu dávám za to, že se to hochům z Progresu v tehdejším nástupu politické normalizace podařilo dotlačit k vydání.

Petr Gratias 56 let hudební publicista, historik a pamětník @ 25.04.2011 17:16:27 | #
Vážený pane,
musím se Vám přiznat, že Vaše subjektivní hodnocení progresovského EP (Discant 1970) se mnou zatřáslo. Nevím, který jste ročník, jak dlouho hudbu posloucháte a do jaké míry lze brát Váš názor jako legitimní postoj k danému tématu. Každý má právo vyjádřit svůj názor - otázkou ovšem je, v jakých proporcích je ve Vašem postoji zaujatost, ignorance, neznalost terénu a schopnost posoudit objektivně danou hudbu.
Pro řadu příslušníků mé generace, kteří začali hudbu "ostřeji vnímat" v obtížném období husákovsko-mullerovské normalizace, která nastoupila 17. dubna 1969 a když zlikvidovala politickou opozici ve vlastní straně, začala likvidovat české kulturní prostředí - filmy, literaturu a hudbu....
Rok 1970 byl zlomový a v té době prosazovat v nahrávacích studiích bigbítové skupiny bylo velmi obtížné, ne-li téměř nemožné. Zavedený Olympic alba nahrával a vydával, Blue Effect díky svému mimořádnému úspěchu a vítězství u kritiků prosadil svoje první album, Petr Novák a George And Beatovens díky popularitě a poměrně velkým prodejům obhájili svoje postavení u Pantonu, třebaže se nad ním začaly stahovat mraky, Framus Five natočili svoje první tematické album a celý rok čekali na vydání, spekulovalo se o vydání prvního alba Flamenga a jeho realizace se stále odkládala. Na Slovensku byla jiná (liberálnější situace) Collegium Musicum a Prúdy vydaly svoje alba, ale jinak NIC NIC NIC NIC. Šlo tedy alespoň o singly a případně o EP.
Na alba nedosáhly skupiny jako Yatchmen, B.C. Ages, Synkopy 61, Bluesmen, Rebels (trio), Cardinals, Yearning Lorry, Double Time, Exit, Blues Company Ltd., Juventus...
Brněnští Progress Organization "dráždili" už samotným anglickým názvem a cesta do nahrávacích studií byla uzavřená. Vlastní iniciativou a tvořivou úporností se jim podařilo nahrát téměř za pět minut dvanáct a téměř "načerno" u malé brněnské nezávislé firmy svoji prvotinu. Ve snaze dostat na vymezený časový formát co nejvíc záznamu se rozhodli natočit skladby rychlosti 33 1/3. Tím bohužel vznikl ve finální podobě zvukově hodně mizerný záznam v monofonní podobě. Toho jsou si vědomi sami hudebníci, odborná kritika a posluchači.
Ovšem skladba Klíč k poznání s ohledem na dobové souvislosti u nás hodně předběhla dobu. Skladba je na československé poměry psychedelickým undergroundem par excellence. Jsou zde cítit aspirace od Vanilla Fudge a Pink Floyd.. to bych ovšem bral ne jako výtku, ale jako poklonu. Jan Sochor měl k dispozici české varhany, Zdeněk Kluka východoněmecké bicí nástroje TROWA, Emanuel Sideridis českou baskytaru a Pavel Váně vyrobenou neznačkovou kytaru. K dispozici měli nevýkonné zesilovače, ale měli echolanu a především velký entuziasmus, hodiny precizovaného zkoušení a perfektně sezpívané vokály. KLÍČ K POZNÁNÍ má tajemnou, téměř mystickou atmosféru s téměř hororovým nátěrem (nikdo nic podobného u nás doma nedělal, anebo to nedostal na desku), připočteme-li k tomu Sochorův melancholický hlas s čitelnou výslovností a Jemelkův existencionalisticky pojatý text, o který bylo možno se opřít, vibrace se zákonirě dostavily. Kytarové sólo má svou nadějnou stavbu a baskytara s bicími nástroji tvoří páteř skladby a experimentálním nátiskem varhan.... Velmi sugestivně vyznívají pianissimo a fortissimo, které je v písni velmi čitelné... Pro mnoho lidí byla skladba opravdu progresivním počinem, neměla hitové ambice, nechtěla se vtírat do mysli jako prvoplánový produkt, ale chtěl zaujmout svým soundem a nezvyklým postupem. Pro Progress Organization znamenala nastartování vlastní hudební tváře, která se nemohla prosadit v masovém slova smyslu, protože firma Discant byla zrušena a třebaže EP produkoval renomovaný brněnský hudebník Aleš Sigmund, nějaká reedice na Pantonu nebo v Supraphonu byla v té době nemyslitelná...
SNOW IN MY SHOES je skladbou Zdeňka Kluky. Také ji zpívá. Má dvě části - rychlejší rockovější a pomalejší téměř bluesovou a Kluka potvrzuje, že má smysl pro frázování i patřičné rockové ostří v hlase a kapela šlape jako namazaný stroj. Ne náhodou skupinu doprovodila známá dechová sekce Big-bandu Gustava Broma
FORTUNE TELLER napsal baskytarista Emanuel Sideridis a také si ji výtečným hlasem zazpíval. Jsou zde skvělá unisona a také do jazzu se posouvající Sochorův klavír, zatímco Váně vymyslel úderný riff a úvodní vokály mají výtečnou stavbu. Lze z ní cítit napětí a přesah do jiných žánrů a snahu vybřednout z běžných kytarových klišé, které u nás stále přežívaly od poloviny šedesátých let...
EP, které jste sestřelil patří ke kultovní třebaže zapomenuté progresovské prehistorii.... Srovnání s Collegium Musicum zde není namístě. Pro Vaši zajímavost bych mohl uvést, že na Jaszzuniverziádě v Českých Budějovicích skončili Progress Organization na 2. místě za Collegium Musicum!!
Skladby se líbily i renomovaným hudebním kritikům Jiřímu Černému, Františku Horáčkovi a Jaromíru Tůmovi.
Zkuste si pustit tyto skladby po remasteringu na reedici prvního alba skupiny Barnodaj, kterou s bonusy vydalo vydavatelství FT Records, třeba poopravíte svůj názor. Třeba taky ne, ale to je tak asi všechno, co se tím dá udělat.
Přeji Vám hodně zajímavé a podnětné hudby. Bohužel v dobách bývalého režimu jí vznikalo v rozměrech kvality nebyle víc, než je tomu dnes. Wishing well Petr Gratias.