Reakce na recenzi:

Matouš - @ 13.07.2012

1. Velveti nejsou a nikdy nepatřili mezi psychedelic rock. Psychedelic jsou Jefferson Airplaine, ale ne Velveti! Možná je lepší, když učitelky nevyprávějí o podobně zásadních počinech populární kultury ve školách, protože pak si k nim můžou lidé hledat vlastní cestu. V New Yorku, který definoval zvuk Velvetů, se žádný psychedelic trend nepěstoval. Velveti hráli skutečně v podzemních i nadzemních klubech, kavárnách, apod. Ale žádné pláže!

2. Než se John Cale seznámil s Lou Reedem, byl členem avantgardních uměleckých uskupení střídajících členy a sympatizanty. John Cale má klasické, akademické, hudební vzdělání. Tehdy byly v Newyorském uměleckém světě populární experimenty s hudebním minimalismem. Když říkám "populární" myslím tím pořád úzce menšinovou záležitost inteligentních lidí zajímajících se o umění. Jenomže historicky se potvrzuje, že právě tyhle menšinový skupinky často určují kam se bude v budoucnu ubírat mainstream. Učitelem Johna Calea byl skladatel John Cage, který na poli vážné hudby poprvé experimentoval s tzv. konkrétní hudbou. To znamená, že do hudebních kompozic zapojoval i hru na nehudební nástroje. Šlo o různé skupiny lidí, kteří se scházeli po bytech a nahrávali nekonečně dlouhé a repetetivní kompozice. Nejvlastnějším cílem bylo asi vyvovat jak u interpretů tak u publika jistý mentální stav... John Cale často hrával v těchto skupinách. Hrával tam také občas Doug Youle, který se po odchodu Calea z Velvetů objevil jako člen Velvetů na třetím albu. Lou Reed se naopak živil jako nájemní skladatel rádiových písniček. V první polovině šedesátých let hudební průmysl fungoval úplně jinak. Existovalo spoutu nájemních skladatelů, kteří pro hudební společnosti skládali písně a melodie. Tihle nájemní skladatelé své písničky prodávali hudebním společnostem a ta je pak nabízela tehdy slavnějším skupinám a interpretům. Pokud některý z nájemních skladatelů zaujal, mohl se dostat na místo těch pro které skládal. Už ze životních zkušeností dvou hlavních osobností Velvetů můžeme tušit z čeho se bude sestavovat hlavní hudební zbraň budoucích The Velvet Underground. Objasnil jsem teď původ všech těch repetic a repetetivního vytloukání několika málo akordů...

3. Nico ani Andy Warhol nikdy nebyli právoplatnými členy kapely The Velvet Underground! Nico se živila nejprve jako modelka, pak hraním v reklamách, krátce a nevýznamně jako herečka a v podstatě nevěděla co se sebou (Narozdíl od Reeda a Calea, kteří celý život směřovali k hudbě a hledali způsob jak nejvíce rozvinout každý svoje předpoklady a talenty o kterých věděli!). Nebudu popisovat podrobný příběh - dnes je dobře dokumentovaný. Například v obsáhlé monografii o Velvetech, která mapuje individuální historii takřka den po dni každého z členů až po rozpad skupiny - vyšlo česky! Podstatné je, že Nico se přidala ke skupině až na podnět Andyho Warhola. V té době už Velveti Warhola znali a hráli pro něj v jeho klubu. V té době už byla sestava Velvetů ustálená. Nico není autorsky podepsaná pod ani jednou jedinou písní Velvetů. Vždy velmi usilovala o to, aby ji Lou nechal zpívat na koncertech Waiting for the man. Lou Reed to nikdy neudělal.

4. Druhé album Velvetů je první (a poslední) Velvetovské album! Zbavily se už stíhačky Nico a vlivu Andyho Warhola a naplno na tomto albu rozvinuli potenciál, který v nich byl. Co je charakteristickým zvukem Velvetů? Co dělá Velvety Velvetama? Je to zvuk a kompozice. Charakteristickým je z tohoto hlediska skladba European Son nebo Black Anglel´s Death Song z prvního alba. (Mimochodem jedna z těchto skladeb, už nevím která, je věnovaná básnikovi Delmore Schwartzovi se kterým se Lou Reed znal a ke kterému si chodil pro rozumy.) V těchto skladbách se ukazuje to, čím Velveti jsou a čím byli progresivní. Naplno a bez zábran se to ukazuje právě až na albu White Light/White Heat - to jsou The Velvet Underground. Co přišlo potom, to by mohlo být považováno klidně za sólová alba Lou Reeda.