Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 24.04.2013

Jméno významné persony progresivní větve hudby šedesátých let Grahama Bonda znám od počátku sedmdesátých let a název legendární skupiny Graham Bond Organization nelze neznat, pokud se člověk zajímá o vývoj britského rhythm and blues. Představuje progresivní intelektuální proud daného žánru stejně významný jako pojmy Bluesbreakers, Cream, Colosseum…. Je pravda, že asi člověk musí trochu dospět, aby mohl akceptovat tuhle hudbu trochu hlouběji. Pro klasického rockera v Graham Bond Organization chybí elektrická kytara a to řadu lidí odrazovalo. Kytara prostě byla v šedesátých letech důležitý aspekt hudební revoluce podobně jako v padesátých letech třeba saxofon a pokud se někdo rozhodl jít „jiným“ směrem, mohlo to znamenat řadu rizik. Protože album There´s A Bond Between Us zatím úspěšně odolává pozornosti, tak si tohle album dovolím nabídnout prostřednictvím své recenze…

WHO´S AFRAID OF VIRGINIA WOOLF? – pronikavý saxofon Dicka Heckstalla- Smithe se dostává do popředí a otevírá první skladbu. U nás se v šedesátých letech promítal výborný psychologický film Kdo se bojí Virginie Woolfové a tak se dokážu se skladbou jaksi vnitřně ztotožnit. Na druhý saxofon hraje Graham Bond a pak tady máme legendární rytmiku, která zanedlouho v řadách Cream zblázní svět.

HEAR ME CALLING YOUR NAME – druhá skladba působí poněkud krotce. Instrumentace se drží jaksi v mezích a je méně výbojná. O to víc vynikne hlas Jacka Bruce, který výtečně frázuje. Máme co dělat s vytříbeným přístupem studovaných hudebníků, kteří mají v krvi jazz, a dokáží ho přetavit do bluesové formy, ale v méně nápadné podobě…

THE NIGHT TIME IS THE RIGHT TIME – tady už máme co dělat s modelem rhythm and blues v britském balení. Jednoznaně zde dominuje saxofon Heckstalla-Smithe a v klasickém modelu se zde prolínají hlasy Bonda a Bruce. Skladba má výtečný přednes a dokážu si představit jak ve zlatých dobách Marquee Clubu s touhle skladbou Graham Bond Organization bourali sál…

WALKIN´ IN THE PARK – před mikrofonem už stojí kapelní Bond, který má zastřenější hlas, ale stejně kvalitně frázuje, tak jako hraje na hammondky za podpory bicích Bakera a upright basů Bruce. Bond sjíždí téma na varhany s velkým citem. Netroufnu si ho srovnávat s Georgiem Famem nebo Brianem Augerem, ale myslím, že Bond hammondky používá jako prostředek pro vyjádření motivu a atmosféry, než že by měl zájem ohromovat bravurní technikou hry. Velmi slušný model.

LAST NIGHT – dusající rytmika a vyšívající basová linka tvoří základ této hudební architektury, do které vstupuje Heckstall-Smith s pořádně proříznutým saxofonem a Bond mu sekunduje v mírně upozaděném tónu hammondek. Teď se ovšem posunul se svým sólem do popředí a cítím, že i on měl velký vzor v Jimmy Smithovi, legendárním černošském hráči na hammondky. Výrazné akcenty pod pulsující skladbou dodávají prezentaci tu správnou šťávu!

BABY CAN IT BE TRUE? – tajemně ponuré tóny varhan a před mikrofonem je opět Jack Bruce. Tady se Graham Bond Organization přibližují ryzímu americkému jazzu křtěnému rhythm and blues tou nejzdravější vodou. Interpretace v černošském duchu je velmi sugestivní. Skladba má výrazný melancholický náboj, který se nedá naučit a který lze pouze v sobě objevit a pracovat s ním. Velmi procítěné a křehké a kombinace saxofonu a hammondek se zvolna kráčejícími basy dávají vzkřísit jedinečnému interpretačnímu modelu zpěvu i hudby

WHAT´D I SAY – skladba Raye Charlese zlidověla a zdomácněla v řadě mnoha skupin, ať už se věnovaly rhythm and blues, rock and rollu nebo soulu. Interpretuje Graham Bond a taká dává zaznít svým hammondkám, pod kterými pracuje dusající parní mašina Bakera a Bruce. Saxofon má správně ostrý, až drze vemlouvavý tón a vykrývá prostor, kde by asi „řádila“ kytara. Těžko říct, kdo nazpíval kvalitnější coververzi této slavné skladby. Myslím, že tady se věci pohnuly a kapela hraje s velkým stylovým nasazením

DICK´S INTRUMENTAL – Heckstall-Smith už tehdy byl saxofonové eso a potvrzuje to i ve vlastní skladbě, kterou pro album napsal. Krásně zahráno. Baker není jenom divoký bijec, ale výtečně stylově umí svingovat a pracuje s paličkami jako jazzman, stejně jako Bruce střídá baskytaru s kontrabasem se stejnou erudicí. Bond výtečně přizvukuje na hammondky a máme za sebou další velmi dobře propracovaný stylový kousek…

DON´T LET GO – do tohohle rhythm and blues vstupují zajímavé rytmické proměny, při kterých je třeba velmi přesně počítat, aby se člověk vešel do rytmu a harmonické struktury. V instrumentální mezihře se hammondky, saxofon a zpěv dobře prolínají. Skladba má velmi dobrý tah a jednotlivé hudební obrazce se jedinečným způsobem spojují.

KEEP A DRIVIN´– tohle si výtečně odfrázuje svým osobitým způsobem Bond a s vokální složkou mu vypomáhají ženské hlasy. Stylový rytmus v přesně frázujícím gardu a také zde máme rhythm and blues toho nejlepšího balení, jaké mohla daná doba nabídnout…

HAVE YOU EVER LOVED A WOMAN? – tuhle skladbu si napsal Bond sám. Jak říká název, myslím, že i Clapton má stejný nebo podobný název písně. V každém případě je to blues jako zvon. Rytmika přitlumeně vyšívá pod hammondkami a expresivním vokálním projevem. A je to opět ďábelský Heckstall-Smith a Bond lehce a krátce se připomíná hammondkami. V mezihře ovšem na chvíli ovládne prostor a pracuje v zajímavé improvizaci s řadou rozechvělých niterných tónů s velkou odevzdaností. Velký protipól Mayallovi, který má výše položený hlas, ale Bond má zase to stylové zastření a závěr prostě nemá chybu.

CAMELS AND ELEPHANTS – rytmus, který sem vstupuje přináší jistý neklid a neurotičnost. Na druhé stran se zde nedá přeslechnout jistý podíl harmonie, používaný v arabské hudbě. To demonstrují nejen hammondky, ale i hral Bakera na tympány a hodně rytmických kreací, do kterých vstupuje vedle Bakera i Bruce. Velbloudi a sloni, jak říká název – vlastně podmiňují některé postupy ve skladbě. Nicméně ani zde si Baker neodpustí bubenický chorus s vybroušenými breaky, i když zde chybí větší razance, jak jsme to poznali v jeho bubenických eskapádách na živé straně Wheels Of Fire ve skladbě Toad. Bond, Heckastall-Smith a Bruce mu přepustí prostor, ale v závěru je skupina opět v akci a motiv arabské hudby se nám na závěr ještě vrací, než album dohraje…

Jak jsem psal v úvodu, milovníci klasického blues rocku asi budou rozpačití, ti kteří vstřebali rhythm and blues a nevadí jim jazzový nádech ovšem zaplesají. V relativně krátkých skladbách Graham Bond Organization dokáží zahrát hodně kvalitní hudební instrumentace a potvrdit legitimitu svého uměleckého konceptu. Tady není dál nad čím meditovat: líbí anebo nelíbí. Já ovšem patřím do té druhé kategorie a protože se mi album There´s A Bond Between Us líbí víc než dost a s řadou amerických originálů (vedle vlastních skladeb) dokáží pracovat s jemností hodináře, dávám jim jednoznačně pět hvězdiček!