Reakce na recenzi:

horyna - @ 29.09.2017

Frank Bornemann to měl se svými Eloy vždy složité.
Po několika prvních albech, jim byla nejpozději v půli let sedmdesátých přiřknuta nálepka "kopie Pink Floyd" a ta se od nich neodlepila takřka dodnes. Další věc, která jeho kapelu pronásledovala jsou posměšné útoky a uštěpačné poznámky. Ty velice často naráželi na ne úplně dokonalou angličtinu svého leadera, jehož německý akcent v písních občas prosakoval jako nedobrá chuť u dlouho otevřeného vína.

Komu ale tyto chyby na kráse Eloy nevadí, vždyť je to přec jejich originální vývozní značka, dokáže tuto hudby ocenit v plném rozsahu. A ať už Eloy zní jako parta sdružená okolo R. Waterse nebo ne, jejich hudba zní zatraceně šibalsky a náramně rozkošně. Sytetizátorové plochy se rozprostírají od východu na západ, od severu k jihu a ve společnosti třpytivých akustických kytar tkají překrásné závoje z brokátu. Jde o art rock nejvyšší kvality a spaceové vlivy, které se do jejich muziky často vtěsnávají, budují vedel orchestrálních doprovodů ladné vzdušné chrámy. Jestli mám zvýraznit alespoň jedinou skladbu z alba, bude to věc nazvaná Lost, kde si kapela do atmosféry půjčila i kostelní chorál a v části druhé varhany a překrásný akustický " déšť".

Kdepak, Eloy nejsou ztráta času a patetická slátanina jak si mnozí myslí teké ne. Kdyby se jejich členové narodili za kanálem La Manche, nikdo by jejich původ a hudební prezentaci dávno neřešil.