Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 21.07.2011

Album Svitanie v podmínkách československého státu lze vnímat jako první skutečný artrockový projekt, který u nás vznikl. Jestliže zde snad byly nějaké pokusy sjednotit hudební koncept pod jednotící myšlenku, tak se to nepodařilo přivést do nahrávacího studia a zanechat o tom nezpochybnitelné svědectví…. Proto má Svitanie z mého pohledu zvláštní postavení v naší hudební historii, ať už má více či méně kritiků či příznivců – to je z pohledu hudebního historika vedlejší…
Zajímavé ovšem je, že existují různé výklady, jak album vznikalo. Jednu verzi vypráví v seriálu Bigbít Radim Hladík, trochu jinou verzi znám přímo od Oldy Veselého a když nedávno i Fedor Frešo napsal svůj portrét Sideman, tak i on vidí historii svým pohledem…. Vlado Čech nám k tomu už bohužel nic neřekne (přes jeho přímočarou kamarádskou výřečnost), protože se v r. 1986 odebral do rockového nebe…
Asi nemá smysl se do toho zaplétat a za každou cenu hledat „pravdu“.
Jisté je, že bylo zvláštní, že skupina M Efekt (Blue Effect) nedostala příležitost natočit regulérní album u Supraphonu, třebaže její produkce na pěti předešlých albech byla dostatečným argumentem (i obchodním) k tomu, aby kapela mohla zdárně natáčet v Praze (?!) Snažím si totiž představit, že by například slovenský Opus odmítl skupině Collegium Musicum po řadě vydaných alb na jeho labelu vydat další projekt a třeba album Continuo by zcela nečekaně vydal třeba Supraphon nebo jeho chudší bratr Panton.
Svědčí to tedy o tom, jak podivně se u nás za totalitního režimu odvíjela vydavatelská politika a obchodní strategie. Původní záměr zněl – že plánovaný projekt měl mít formát dvojalba!! Ale prosadit dvojalbový formát bylo absolutně nereálně – to mohl v Praze jenom mistr Gott, Václav Neckář a Petr Spálený… Byl to samozřejmě nesmysl, protože obliba federálního M Efektu byla tehdy tak velká, že kdyby album vyšlo jako dvojité, prodalo by se zcela bez větších problémů a vydavatel by vydělal velmi slušné peníze….
Nakonec se tedy podařilo podepsat kontrakt v Opusu (zásluhou Fedora Freša) , ale podmínka byla zpívat buď anglicky (což by zase ideologicky neprošlo v Praze, nehledě na to, že kapela už dávno nebyla orientovaná na zpívanou angličtinu), anebo slovensky. Možná ani tohle nebylo pro brněnského vokalistu úplně průchodné, ale došlo ke kompromisu a protože je album z větší části vnímáno jako instrumentální všechny překážky byly odstraněny.
Nahrávání proběhlo v moderním studiu v Pezinku na počátku ledna 1977 (brzy nato Charta 77 rozvířila politickou a společenskou hladinu u nás a začal hysterický hon na nepřátele státu u nás…) a vydané album se na naše poměry velice rychle dostalo do prodejen a všichni jsme se vrhli na tento vinyl s velkým očekáváním. Samozřejmě, že jsem z koncertů skupiny daný repertoár víceméně znal, ale ta zvědavost, jak se podaří emocionalita z koncertů přenést do nahrávacího studia byla pochopitelně velká.
S odstupem času si říkám, že tak zásadní artrockové dílo mělo mít lepší obal, než byl ten původní albový co nabídl Opus v roce 1977, ale také výrazně lepší, než nabídl Opus v CD formátu v r. 1998. Tohle je skvrna na kvalitě jinak výtečného rockového díla (asi jsem byl moc zhýčkán obaly výtvarné skupiny Hipgnosis). Už s tím nic nenaděláme – to je ta naše česko-slovenská polovičatost, hlavně aby nás to moc nestálo… Deska ale není katalog, leták, nebo magazín a je uměleckým artefaktem a ten tady bude stále jako vizitka…

VYSOKÁ STOLIČKA, DLHÝ POPOL – bzučení synthesizeru za doprovodu výrazné baskytary otevírá celý projekt. Kapela zahraje v rychlém sledu velice důraznou introdukci a pak se odmlčí a prostor převezme Olda Veselý, který zahraje základní motiv na varhany a tento motiv slouží k dalšímu prokreslování harmonické struktury. Kompresor na basovém fenderovi Fedora Freša má výrazný attack. Moc dobře se poslouchají jeho ostináta. A to už je tu Radim Hladík s jeho rychlými kytarovými proměnami ve výtečných unisonech s baskytarou. Olda drží harmonii varhanami, ale zároveň nahrál i elektrické piano Fender-Rhodes a tak další část se odehrává ve zvukovém kouzlení kytarových tónů, varhanních vrstev a baskytarových modulacích ve výtečném uchopení. Vlado Čech hraje v podstatě nekomplikované bicí nástroje, ale řadou přechodů a breaků dokáže zahrát výtečné rytmické proměny a s Fedorem Frešem vzájemně nalezli výtečný rytmický motor. Olda vkládá varhanními motivy slovanskou zpěvnou melodiku, kterou vzápětí přebírá elektrické piano, ale především svižně elastické kytarové honičky Radima Hladíka. Slyším rovněž elektrické smyčce a tak se nám klávesový park rozevírá v širokém barevném spektru. Olda sice není Marián Varga, ale jeho přístup ke klávesovým nástrojům je kreativní a hledačský. Možná hodně lidí chtělo mít nějaké srovnání, takže artrockoví Yes byli hned v první linii. Nevím, myslím, že se M Efektu podařilo vytvořit dost osobitý česko-moravsko-slovenský derivát artrocku, který měl svou legitimitu…..

EJ, PADÁ PADÁ ROSENKA – a už je to tady. Známá moravská (slovenská) balada, která se stala pilotní skladbou alba, ale také významným repertoárovým příspěvkem M Efektu vůbec. Úvodní téma vymýšlel Olda hlavou cestou autobusem z Brna do Prahy a když dorazil do zkušebny, zasedl za varhany, kapela měla introdukci k lidové písničce, pojednané v artrockovém rozměru. Prokreslené nástrojové proměny instrumentace mají svou okázalou velkolepost a po Čechových breacích je už za mikrofonem Olda Veselý, doprovázející se na varhany a jeho sférický tenor s podmanivým, až charismatickým timbrem vám vstoupí do mysli….. Zpívá s velkým zaujetím, s melancholickým prožitkem daným pro interpretaci balad a vedle zpěvu vnímám i klávesové vrstvení synthesizeru, elektrických smyčců a varhan. Zatímco Vlado Čech hraje svoje stručné bubenické doby s melodickou baskytarovou linkou Fedora Freša, Radim Hladík se představí jako suverénní sólista a vystaví tady nádhernou kytarovou architekturu s pevnými základy, ale s mnoha patry do výše a s prosklenými prostorami jeho výtečného průhledného kytarového tónu. Troufnu si říci, že tohle sólo by mohlo aspirovat mezi excelentní příklady kytarové práce v naší historii vůbec!
Po instrumentální mezihře je Olda zase před mikrofonem a vnímáme jeho zpěv se stejným zaujetím jako v první části. To už ale skladba graduje a pompézní závěr bzučení synthesizerů a přeznívaných kytarových tónů uvádí skladbu do finále…..

V SOBOTU POPOLUDNÍ – ale není to tak úplně pravda, protože se vlastně přechází volným způsobem do další skladby. Frešova basova ostináta jsou famózní a synthesizerové pazvuky u nás v té době příliš neslýchané vás málem zvednou ze židle. Hladíkova kytarová hra – soustředěná a suverénně bezchybná vyšívá svoje témata prostorem, za aktivní účasti prešovských basových linek v melodických obrazech, do kterých vstupuje i Olda s klávesovými spojovacími mezihrami. Hudba je kreativní, s vysokým energetickým potenciálem a hraná s velkým nasazením. Rytmické i melodické proměny vás nenechají ukolébat nějakými nudnými instrumentálními kouzly. Jede se tady na plný plyn, včetně závěrečného zrychlení, které velmi exponovanou skladbu ukončuje…

SVITANIE – téměř dvacetiminutová kompozice vykazuje úvodní dlouhé varhanní téma v duchu Pink Floyd a tvoří tak předobraz skladby, v níž se M Efekt vyjadřuje v širším formátu a v jednotlivých vrstevnatých hladinách. Monumentální charakter umocňují nejen varhany, ale i šumění činelů a basové tóny hrané ve vyšších polohách a elektronické vibráto zpožďuje kytarové kouzlení. Olda Veselý nahrál s pomocí Fedora Freša vokální linky v dlouhých tónových vlnách a už vnímáme i slovensky zpívaný text. Původní text napsal pražský folkový rebelant Jaroslav Hutka, kamarád skupiny, ale protože v době vydání už bylo jeho jméno na indexu, proto se nemohlo na původní vinylu objevit a jeho česká verze byla přeložena do slovenštiny… Fedor Frešo zde mistrovským způsobem moduluje svoje basové tóny za bzučení varhanních rejstříků a my můžeme celou část vnímat jako rozjímavé hudební vize. Souvisejí samozřejmě i s názvem Svitanie a s našimi představami, co si pod daným pojmem dokážeme představit. Jednotlivá kouzlení nakonec dostanou konkrétní podobu, třebaže Vlado Čech mění rytmickou strukturu kytarové svištění se nese nad skladbou a zase jsme vtaženi do instrumentálního mlýna, který otáčí soukolím celého hudebního konglomerátu. Výtečně proaranžovaná skladba, v níž byly sebemenší nuance pečlivě zváženy a s pečlivostí hodináře vzájemně propojeny. Do nástrojové instrumentace nahrál Radim Hladík téma na akustickou kytaru v rychlých bězích, střídanou s elektrickou kytarou a klávesovými vstupy, spojujícími jednotlivá instrumentální témata. M Efekt zde předvedl svou schopnost hrát v širším formátu se zachováním napětí a organické semknutosti.

Bonus:

GOLEM – bonusovou skladbu napsal Radim Hladík s textem Jana Krůty, tuším redaktora Mladého světa (?). Byla to mj. první skladba, kterou v r. 1976 Olda Veselý s M. Efektem natočil. Byla určena pro grandiózní projekt Staré pověsti české (Supraphon 1976), na které se podílely různé domácí skupiny a zpěváci a M Efect si vybral téma tajemného Golema zasazeného do současné Prahy. Olda skladbu moc rád nemá, protože má pocit, že tam příliš vyčnívá brněnský timbr. Skladba se moc nehrála a zná ji relativně málo lidí. Při vytváření CD verze byla šance tuto skladbu „zviditelnit“ a tak se zde objevila, aniž by patřila do konceptu alba. Text písně není žádná rocková poezie cítíte z něho práci na objednávku. Rockové pojetí samotné skladby je ale docela zajímavé a tak zde můžete vnímat jakýsi artrockový předobraz federálního M Efektu.

Album Svitanie mám rád – řekl bych, že hodně rád. Nejen v repertoáru M Efektu, ale i jako významný hudební relikt domácí scény. Kapela ani po dalších personálních proměnách v artrockových dimenzích už takhle nikdy nehrála. Schválně neříkám, jestli lépe nebo hůř. Zdá se mě, že právě zde se instrumentální složka ocitala na špičkových pozicích, třebaže si zde Olda Veselý nemohl jako výtečný a na naše poměry mimořádný zpěvák tolik zazpívat, jak by si asi přál. Ale po hudební stránce zůstal vynikající artefakt.
Možná bych ještě mohl prozradit, že autorství u skladeb tehdejšího M Efektu se odvíjelo podle dohodnutých pravidel. U každé skladby jsou uvedeni jednotliví hudebníci v následujícím pořadí: ten, který je první je skutečným autorem skladby a ostatní dílčím, ale i aranžérským způsobem dotvořili jeho podobu. Pak si jednoduše dovodíme, jak to s autorským zázemím na tomto albu bylo.
Myslím, že dekorovat album plným počtem hvězdiček je spravedlivé, nejen kvůli onomu deklarovanému prvenství, ale i kvůli muzikantskému nasazení, pěveckému a v tehdejších našich poměrech nadčasovému pojetí.