Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 04.03.2013

Skupinu Gilgamesh jsem objevil ve druhé polovině sedmdesátých let v době zesíleného zájmu o Canterbury scene u nás – tedy jak jsem to alespoň podle různých signálů a shánění po burzách zaregistroval já a vedle Soft Machine, Matching Mole, Caravan, Hatfield And The North… se objevila nová hudební parta a zkoumal jsem tehdy jejich rozdílnosti a příbuznosti. Zajímavé bylo, že se mnohá jména v různých kapelách a na albech opakovala a mnozí hudebníci všelijak rotovali buď jako standardní hráči, nebo jako hosté. Nevím, jestli to bylo dobré pro hudbu samotnou, ale svědčilo to o vzájemných dobrých vztazích a komunitní příslušnosti, protože vytvářeli do značné míry kulturní ostrov hudebního cítění, který vyprofiloval určitý podmanivý nevýbojný styl, který mě v mnoha ohledech vyhovoval a byl mě sympatický tou vzájemností.
Jak už to tak bývá, ne všechna alba se dostávají člověku do sbírky v aktuálním čase jejich premiéry, ale možná právě to doobjevování v sobě neslo jakýsi vzrušující pocit hledání a pátrání.
Tak trochu jsem předpokládal, že postava krále Gilgameše – mýtické postavy starověké říše v Přední Asii sem přinese možná prvky orientální hudby, meditace a doteky mimoevropské kultury. A tak debutní eponymní album nechám na sebe působit…


ONE AND MORE /PHIL´S LITTLE DANCE – FOR PHIL MILLER´S TROUSERS /WORLDS – úvodní téma jakoby bylo poučeno klasickou hudbou. Od prvních akordů a hudebních postupů je zjevné, že skladba je komponovaná studovanými hudebníky, kteří ctí formu a provedení. Rozhodně zaujme barevnost, proměnlivost a kreativita provedení. Klávesové nástroje zde jednoznačně určují celkový sound – ať už se jedná o synthesizer, clavinet, varhany Davoli….. jistá příbuznost s Caravan a Hatfield And The North se nedá zapřít, snad jen s tím, že v první skladbě se sází na instrumentaci a po zpěvu není ani památky. Klávesovým hráčem je zakladatel kapely Alan Gowen. Teď ovšem do tématu vstupuje elektrická kytara Phila Leeho, která se hadovitě proplétá harmoniemi a dotváří celkovou atmosféru. Po energickém nástupu přichází další část skladby v pomalejším duchu s melancholickým vyzněním. Hudební meditace není ortodoxní, spíš vyvolává určité pocity osamění a bezbřehosti. Nikam se nespěchá a všechno se odvíjí v širším hudebním formátu. Hráčsky člověk cítí tu instrumentální převahu a vysokou úroveň ovládání instrumentace a tak všechno ostatní bude záviset na autorské potenci a citlivém aranžmá. Klasicistní klavírní témata se propojují s fusion music po britském způsobu a je zde cítit vliv Johna McLaughlina Al DiMeoly…. Zdařilé a nepatetické, spíš cudné vyjádření hudebních pocitů…

LADY AND FRIEND – kytarová studie na akustický nástroj zní jako britský evesong a zcela nečekaně sem vstoupí dravé hudební téma, které vás na několik málo okamžiků poleje sprchou energie a hned poté se hudba odebere do meditativních ploch, kde dominuje elektrické piano, dobře vymodulované basové tóny a přitlumená elektrická kytara v mírném oparu raných King Crimson (Moonchild), ale pouze náladami. Výtečný model poslechové hudby pro zklidnění, sebezpytování a hledání svého druhého já. Pak ovšem dochází k oživení. Pojetí dokáže ústrojně spojit rock s jazzem, aniž by se tu swingovalo nebo scatovalo….

NOTWITHSTANDING – tak tady už cítím vliv fusion music zcela evidentně a myslím, že v lecčems se tady určité momenty spojují s tím, co lze objevit tu a tam na albech výtečných Brand X. Ti ovšem v době kdy album Gilgamesh spatřilo světlo světa teprve vznikali… Elektrické piano, drolené liché rytmy a baskytarové attacky jedou v jazzrockové linii. Není zde ale tolik dravosti jako v Return To Forever nebo Weather Report, ale lze cítit, že muzikanti mají velkou instrumentální převahu a chuť si zaimprovizovat. Polovina sedmdesátých let přála náročnějším hudebním vyjádřením na obou stranách Atlantiku a neunikla tomu ani britská scéna – dokonce i Canterbury scene. Kdo fusion ctí myslím, že bude spokojen…

ARRIVING TWICE – fusion se nestává hlavním principem. Ale díky akustické kytaře a elektrickému pianu sem přicházejí melancholie a možná náznaky staroanglické hudby s historizujícím odérem, který se objevoval třeba u Gryphon. Barevné, proměnlivé a místy až pohádkově neohraničitelné, přesto všeho s mírou bez nějakých ďábelských eskapád, nebo chladných hudebních kalkulací. Kdo má rád King Crimson sedmdesátých let – třeba album Islands, určitě bude vědět, o čem hovořím, ale není to nějaké „umělecké opisování“, je to jen impresivní dojem. Postupy v hudebních strukturách jsou jiné než u Frippovy party.

ISLAND OF RHODES / PAPER BOAT / AS IF YOUR EYES WERE OPEN – zajímavý baskytarový riff – mě trochu připomene baskytarové cítění Roy Babbingtona ze Soft Machine a pak už se odvíjí další varianta britské fusion music. Klávesový park zde má příležitost zakouzlit (místy zní synthesizer jako elektrické housle), ale pak tu máme zase kombinace elektrického piana a elektrické kytary. Je zde řada abstrakcí a práce s náladami a prokreslováním jednotlivých motivů se zde dosahuje zajímavého výsledku. Máme co do činění zase s jakousi minisuitou, s níž rádi pracují studovaní hudebníci, aby dokázali, že nezapomněli nic ze svých studijních vědomostí, ale mimo profesorský vliv sem dokázali vložit svoje vlastní vypilovávané ego. Nic pro klasického rockera, ale milovník progresivního rocku ovoněného fusion music může spokojeně přitakávat….

FOR ABSENT FRIENDS – možná by člověk mohl zapátrat, zda se jedná o Michal Hromka, Steve Hacketta… nebo o nastudovanou neznámou kompozici Johna Dowlanda. Krásná kytarová melancholie a vidím onu zamlženou krajinu v podvečeru a u zaprášené cesty osamělý dům s blikajícím světlem…. Poutník hledá záchytný bod, aby nemusel strávit noc v chladném povětří v lidské osamělosti…. Něco podobného mě při poslechu napadá…

WE ARE ALL / SOMEONE ELSE´S FOOD / JAMO AND OTHER BOATING…– cinkání zvonečků, percussion a kolovrátek sonizujících tónů elektrického piano s bzučivým zkresleným kytarovým sólem. Už je to ale také pumpující baskytara a kreativní bicí a jejich tep se výtečně propojuje s ostatní instrumentací. Je skvělé si uvědomovat, jak jednotlivé nástroje do sebe zapadají jako miniaturní kolečka v hodinkách. Gowen opět popřeje prostor klávesovým improvizacím do napsaného tématu a opět sem vpadne jazz rock svými neklidnými rytmy a rozčeří klidné vody svými divokými breaky na bicí a kytarovými běhy. Něco zní mírně santanovsky něco dimeolovsky, ale nijak mi to nevadí. Hudba má stále dost vlastního názoru a občasné inspirace zvenčí jí nijak neubližují. Jako v řadě jiných případů se zde jedná o minisuitu, v níž se jednotlivé skladbičky ústrojně propojují. Gowenův clavinet tady pracuje jako „šicí stroj“ a hned je střídán výtečnými klavírními běhy a nečekanými ženskými vokálními party.
Člověk si jen těžko dokáže představit, že za dva roky od vydání tohoto alba už Británie bude ve znamení punku a tohle všechno bude považováno novou generací hudebních novinářů na „zbytečný šunt“…C´est la vie.

JUST C – pro předešlém hudebním útvaru přichází meditativní klid klavírních tónů jako smířlivá tečka pro posluchače, kterému je připomenuto, že hudba je proměnlivou uměleckou formou a její krása tkví i komorní „jednoduchosti“. Velmi příjemné!

Album má v sobě už několikrát citovanou neokázalou krásu, bez blyštivých šperků a její síla spočívá místy až v duchovním slova smyslu a je zde cítit jistá pokora před hudbou jako přírodním fenoménem, která poskytuje prostor pro sebevyjádření. Proto se mě velmi těžko může podařit hledat „nejlepší“ nebo „nejhorší“ skupinu na Canterbury scene. Je zde vzácná vyrovnanost a umělecký level stojí neochvějně bez vážnějších výkyvů v bezpečném přístavu. Žádný Orient a žádné exotické harmonie jsem sice nenašel, ale neřekl bych, že mě to nějak rozčarovalo.
Nejsem sice takový specialista na Canterbury scene na Óin, jsem rád, že tady na Progboardu někdo takový je a respektuji ho.
Řekl bych, že byla škoda, že Gowen po debutním albu skupinu rozpustil a věnoval se vlastní práci na svých projektech a až po třech letech se přihlásila znovuvzkříšená kapela Gilgamesh dalším albem…. Umělecký svět je ale vrtošivý a je třeba ho brát takového, jaký je….
Ano, tohle album má schopnost posluchače pohltit svou vnitřní krásou a plný počet hvězdiček si zaslouží.