Reakce na recenzi:

springfame - @ 22.02.2011

Maraton je běh na hodně dlouhou trať, a Olympic v případě svého stejnojmenného LP nebyl rozhodně na jejím konci, ale někde v první polovině.
Odchodem Korna rozhodně ještě neskončilo pro skupinu nejhloupější období. První závan lepších časů nastal tepající singlovou nahrávkou Já tam byl, načež Petr Janda svůj Olympic trochu zaprodal snímkem Mám chuť žít, navíc v úvodu silně připomínajícím A Day In The Life. Přes Hejdukovy písně, z nichž Ďábel Bump představuje těžko omluvitelný exces, Černovláska to trochu nezaslouženě slízla takříkajíc za všechny (ne že by to byl kdovíjaký poklad, ale v kontextu tehdejší tvorby je to slušná píseň pro dobrou náladu) a Máš ráda déšť, to je prostě nádhera sama, přes Broumovu životadárnou Sprchu a přes další vyhazov z Lyry (Ty slzy dávno vpila tráva) se propracoval až na start Marathónu.
Pomiňme onen prapodivný pravopis tohoto slova (pokud je mi známo, tak toto je přesná transkripce názvu řeckého města, v češtině však zřídka používaná), a podívejme se, jak Olympic odstartoval. Možná trochu překvapivě se Janda v úvodní písni Jako kluci začli jsme hrát ohlíží zpět. Přece jen mu ještě nebylo tolik, ale nový start kapely k tomu zřejmě dával logickou příležitost. Olympic získal svůj pro tuto dobu typický sound, ke kterému přispívá svým dílem ona pleskavě bublající Broumova baskytara. Některé textové obraty vzbuzují úsměv (to když je řeč o tričku), vzápětí skoro rozpaky (to když se nežehlí a neždímá). Je to pokus o rozsáhlejší kompozici, trochu mi změnami temp připomíná Band On The Run, a přes všechny výhrady je to pokus přinejmenším sympatický.
Hejdukův albový příspěvek Mráz svého času chválil sám Janda. Přesto, že je píseň dnes asi zapomenutá, jedná se o velmi přitažlivý kousek. Berka si hraje se synťákem, Hejduk zajímavě drobí pravidelné metrum sloky, což sympaticky naznačuje i předehra, píseň si v mezihře razí nekompromisně cestu vpřed.
Bohužel následuje Černá kronika, těžkopádná skladba se stejně těžkopádným, moralizujícím textem. Pod jeho myšlenky by se člověk zdravých morálních zásad mohl podepsat, ale píseň se nepovedla. Vítané oživení přináší rozverná písnička Tak teto, tady je to, dlouhá přesně tak, aby nezačala otravovat a navodila hravý dojem. Janda vytáhl housle a zafidlal, auto, které dělá tú-tú-tú-tú, tentokrát nezní křečovitě. Nevím proč, ale tentokrát to zafungovalo, včetně kočky, která leze dírou.
Naprostý protiklad přináší titulní hardrockový Marathón. Olympic zatím nikdy nenahrál nic delšího, ale oněch skoro 8 minut uteče jako nic, je tam vše, co tam má být. Prosta textových selhání tato nahrávka s přehledem válcuje úvodní skladbu desky. Všichni hráči se tu mají šanci předvést, a šanci využívají stoprocentně.
Hitová série pokračuje písní Taky jsem se narodil bos, dalším sympatickým ohlédnutím. V protikladu ke všemu, co dosud zaznělo, stojí nádherně jednoduchá záležitost Nech to být.
Jako kontrast k ohlédnutím do minulosti bylo zřejmě zvolený i pohled do budoucna, což měla obstarat píseň Tak jedem dál. Další nepovedená věc, trůnící bohužel na samém konci alba. Melodie je nenápaditá a roztříštěná, působí spíš dojmem estrádního kusu s jednotlivými výstupy účinkujících. Navíc jsou tu další textová selhání: rána, která udělá bác, je opravdu šokující, naivita si opět podala ruku s trapností. Ani se nechce věřit, že autorem je renomovaný Zdeněk Borovec. Formulace „nechám teď kapelníka, aby taky si plác“, to je doslova úchylné. Kdo by si neplác, když má do čeho, že? Jen nám tu své touhy nemuseli chlapci sdělovat tak okatě... Ano, při vší bídě to jistě bylo myšleno jinak, ale toto je výrazná asociace, která mě při poslechu napadla. Snad teď nebudu prohlášen za stejného úchyla.
Hodnocení si žádá shrnutí, protože nechci, aby nepovedený závěr pokazil jinak celkem příznivě hodnocené album. Berme ho tedy jako pokus či jako start do něčeho nového. Větší nástrojové plochy ženou skupinu neomylně k tomu, co dnes nazýváme Trilogií. Zároveň jsou tu písně klasické formy, se kterými bude skupina zakrátko též slavit úspěch. Resuscitace se zdařila a Olympic přežil svou klinickou smrt. Marathónem si vytyčil velmi vzdálený cíl, a přes všechny potíže na trati do cíle nakonec doběhl, byť tentokrát ještě neskončil na bedně.