Reakce na recenzi:

GeeDee - @ 16.07.2010

Znaje jejich předchozí desky, vzal jsem tohle dílko do rukou VELMI rád, neb jsem čekal zase nějakou jejich crazy - ska - rock'n'rollovou pohodovou desku, ale jaké bylo překvapení po prvních taktech téhle nadupané placky!!! Něco tak zběsilého jsem nemohl ani náhodou očekávat. Kytary řežou jak prase, bicí party obsahují více dvojšlapkových not než je obvyklé, zvuk jak lusk (rozumějte, vše je slyšet tak jak má, dříve toto nebývalo pravidlem). Celkově vzato to šlape daleko tvrději než obvykle, ale musím říct, že tenhle kabát jim sluší MOC.
V úvodní "You're My Heart, You're My Soul" (Modern Talking) neskutečným způsobem předělali snad nejodrhnutější odrhovačku všech odrhovaček až jsem chvíli ani netušil, o co jde. Nádherné, jakoby dětské sbory do zombie chrapláku, vyznávajícího lásku své milé (velmi roztomilé, to mi věřte).
Druhou peckou je "What Is Love" (Haddaway), která nepostrádá nic z předchozí písně a je takovým předskokanem před další písní jíž je "Goldfinger" (John Barry z filmu Goldfinger). Ta je jedním slovem VYNIKAJÍCÍ. Vynikající pocta nesmrtelnému Johnu Barrymu a zpěvačce Shirley Bassey, která tuto věc v originále zpívá.
Dalším nářezem je "Perfect Day" (Lou Reed). Celá píseň jakoby pokračovala v bondovském stylu, hlavně tedy klavír a pizzicato smyčce, jež z téhle skladby dělají skoro vrchol, kterým však bezesporu zůstane v mém srdci až skladba, kterou zařadili až jako desátou, ale k té se teprve dostanu. Po "Perfect Day" následuje "Puttin' On The Ritz" (nikoliv Fred Astaire, ale Harry Richman) a tam mě kluci taky dostali a to hip hopovou vložkou, kterou vložili za vynikající speed metalové sólo. Jinak nijak zvlášť zvláštní skladba, stejně jako následující "Manic Monday" (The Bangles), která je poslouchatelná až na poněkolikátý poslech. Hoši zde zašli ad absurdum takřka trash metalovým začátkem. Další věc "Starman" (David Bowie) má naopak začátek až skoro technovitý, ale samotná skladba stojí a padá na bridgích a refrénech. Sloky mě hrozně nebavily. "Ring Of Fire" (Johnny Cash) je naprosto zdrcující. "My Sharona" (The Knack) je oproti tomu velice komorní a elektronická, ale také dobrá. Tak a teď přichází již zmiňovaný vrchol v podobě "Play That Funky Music" (Wild Cherry), kterou Leningradští kovbojové předělali naprosto dechberoucím způsobem. Z funky písně udělali ploužák, za který by se nemusela stydět lecjaká jiná rocková baladoidní kapela. "Fire" (Bruce Springsteen)jsou rádoby Rammstein se vším všudy. No a jsme u německy zpívané prdy s názvem "Der Lachende Vagabund" (Fred Bertelmann ze stejnojmenného filmu), která zase naopak začíná jak Korn a její celkové vyznění připomíná Korn a Rammstein ve fúzi smíchu a vynikajícího vokálu, který je v každé písni jiný, ale ve všech je vynikající a je opravdu silný a dokáže zaujmout. Poslední písní je "Happy Together" (The Turtles), která je v podstatě předělávkou jich samotných, ve které použili nový základ a do něj vmixovali původní vokál a původní ALEXANDROVCE.
Celkově je to VELICE zdařilé album, plné kvalitních coverů od nejrůznějších umělců, které snad ani normální člověk nezná (Der Lachende Vagabund)až po ty, kteří jsou naprosto "provaření" (Manic Monday, You're My Heart, You're My Soul, atd.). Deska osciluje kdesi na pomezí crossoveru a hardcoru s prvky hip hopu (Puttin' On The Ritz).