Reakce na recenzi:

Ryback - @ 25.09.2012

Výborné, svěží, letní, jazzové instrumentálky!
Takhle jednoduše bych asi dané album shrnul, kdybych ho měl bez přemýšlení ohodnotit několika stručnými slovy. Album, které mě od prvního poslechu příjemně překvapilo a od té doby nepřestává bavit, ostatně jako většina alb Soft Machine, i když jakési definitivní proniknutí do jejich sofistikované hudby je většinou trochu běh na delší trať. Ovšem u tohoto alba jsem očekával automaticky zklamání, po zkušenostech třeba (při vší úctě k oběma kapelám) s alby Caravan nebo Gentle Giant z podobné doby...
Tohle možná trochu nedoceněné album já osobně hodnotím opravdu vysoko. Naposlouchal jsem si ho x poslechy, takže si ho můžu vychutnávat a některé melodie si pak často několik dní moc rád broukám – jsou opravdu broukatelné! Viz. třeba překrásná úvodní Over 'n' above.
Není moc skupin, které začaly v šedesátých letech minulého století a i v roce 1981 měly stále co říct, byly poslouchatelné. Napadá mě namátkou Martin Kratochvíl, Plastici, Holger Czukay a Soft Machine – konkrétně toto album Land of Cockayne. Možná by mě napadli i další hudebníci. A koneckonců vkus je něco, co je opravdu subjektivní.
Jasně že objektivně vzato se dané album těžko může srovnávat se svými staršími bratříčky z legendárních let 1968-1976, hudba na tomto albu je jiná (někdo by možná uštěpačně doplnil, že je úplně někde jinde), ale laciného, podbízivého popíku se obávat v žádném případě nemusíte. Ani nějaké kreativní impotence. Alespoň podle mého názoru. Hudba na albu je stále hodně jazzová, ale jednodušší, melodičtější, je taková... víc vyrovnaná; konvenčnější, ano, ale to přece neznamená automaticky horší.
I v osmdesátých letech se objevovala v oblasti jazzové fúze skvělá muzika...Tak nějak mi přijde podobně podceňované album Tutu od Milese Davise... Ale abych neodbočoval... Důvod, proč tento minipokus o recenzi vlastně„hážu na papír“ je ten, aby se ti, kteří se třeba předpojatě ze špatných zkušeností s jinými kapelami (a jejich alby z té doby) bojí tento skvost z roku 1981 objevit, nebáli do téhle parádní hudby jít.
Moje TOP alba Soft Machine procházejí celou jejich hlavní kariérou, jsou to ta první s geniálním Robertem Wyattem (jejich oficiální prvotina mi připomíná prvotinu mých oblíbených Van der Graaf Generator), potom je to zde Petrem Gratiasem skvěle zrecenzované album Seven... a pak tato nahrávka. Dávám jasné čtyři hvězdičky. A to píšu já, který si přitom libuje obecně právě spíš v té psychedeličtější, undergroundovější, avantgardnější hudbě.