Reakce na recenzi:

horyna - @ 06.02.2020

Že je studnice brilantní muziky sedmdesátých let opravdu nevyčerpatelná, jsem se zase jednou dokonale přesvědčil společně s dánskou kapelou Golden Earring. Od nich jsem si (jak říkají naši východní braťa) zaobstaral na zkoušku dobře hodnocené cd Moontan, s parádním motivem přebalu a naprosto nulovým informačním bookletem vně. První play, prvních pár sekund úvodní Candy's Going Bad a bylo vymalováno. Nevěřícně jsem kroutil hlavou, kde se v éteru tak prvotřídní a obecné znalosti zcela ukryté spolky pořád berou. Z dánských luhů a hájů těch dávných let neznám ani notu, ani jednu jedinou kapelu (tedy teď až na vyjimku G. E.), která tamnější pódia brázdila. Proto rád uvítám doporučení od starších, kteří se ve zdejších oblastech vyznají, jelikož někdo podobný by se určitě ještě hodil. Ale ani tak hrozná neznalost mi nemůže překazit čirou radost, jakou s poslechem alba Moontan pravidelně dostávám.

Jen si marně lámu hlavu, ke komu bych na otázku možného přirovnání Golden Earring připodobnil. Oni v sobě vstřebávají hned několik hudebních prvků a struktur, ze kterých jim vyjde ne že slepenec, ale pokaždé hodně brilantní originál. Je tam trocha jazzu (Are You Receiving Me), trocha funky (to slyším v úvodní písni Candy's Going Bad), dost poctivého big beatu, kapka rock n rollu (na Rolling Stones odkazující Suzy Lunacy) a pak i lehký závan popu, viz hitík Radar Love, jo a místy se dere na povrch i nějaká ta psychedelie-The Vanilla Queen.

Doslova v šoku jsem zůstal při zmiňované skladbě Radar Love, kterou znám přes dvacet let z repertoáru zaoceánských malinko vtíravých melodiků White Lion. Doteď jsem snad ani netušil, že jde o cover, navíc velmi známý cover, který dle infa na netu přepracovala už celá řada umělců. Originál se mi zamlouvá o poznání víc než verze od bílého lva a deska samotná jak by smet.