Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 22.05.2012

Kevin Ayers je do jisté míry stále trochu záhadná postava na hudební scéně. Nevím, jestli se dá o něm hovořit přímo jako o „praotci britské psychedelie“ (těch adeptů by v dané době bylo určitě víc), nicméně jeho podíl je nevynechatelný a budeme-li se bavit o psychedelické hudbě různých proměnlivých modifikací, musíme na jeho jméno zákonitě narazit a respekt je určitě namístě.
Přesto mám ale dojem, že u nás je Kevin Ayers méně známý a tím pádem také nedoceněný, třebaže za sebou zanechal řadu různorodých alb, na kterých se spolupodílela známá jména hudební scény bez ohledu na komerční úspěch a obecné uznání. V jistém ohledu vnímám Kevina Ayerse jako typ čaroděje, který ve své laboratoři míchá různé hudební lektvary a pak je nabízí k virtuálnímu „požití“…
Na album Bananamour jsem narazil na počátku devadesátých let při návštěvě Norimberka v místním CD shopu vedle dalších zajímavých rarit, které pro mě byly do této doby nedostupné a tak jsem neváhal s koupí a za pár marek jsem se stal majitelem tohoto alba.

DON´T LET IT GET YOU DOWN – kytarový úvod čeřený přes Leslie box a sdělný vokální podíl vypravěče. Do tématu vstupuje renomované vokalistky Doris Troy a Liza Strike a hudební doprovod má spíše písničkářskou podobu. Bicí Eddiho Sparrowa a baskytara Archie Leggeta hrají v umírněných akcentovaných polohách, ale jsou tady i dechaři, kteří dotvářejí celkové aranžmá. Skladba graduje v zesilovaných pasážích vokalistek a sevřenějšího doprovodu, který nabývá ráznější rockové podoby se zdůrazňovaným sdělením v názvu skladby….

SHOUTING IN A BUCKET BLUES – dobře zvonicí akustická kytara Ayerse a jeho vypravěčský hlas prezentuje model hudby, na který o zhruba o dvacet let později navazuje Ivan Král…. Elektrickou kytaru tady nahrál s dobře odpíchnutým sólem v mezihře Steve Hillage. Všechno šlape, zvoní a odplývá podle typu písničkářského rocku, který má svoji sdělnost a srozumitelnost. Píseň v sobě skrývá otevřené emoce a Hillageho další kytarové sólo se do nich zařízne v tom nejlepším slova smyslu….

WHEN YOUR PARENTS GO TO SLEEP – shufflebeatový bubenický úvod nám nabídne starší model prehistorického modelu, který má své kořeny v rhythm and blues. Archie Legget má pěvecké sólo a zpívá podle černošského modelu a dechová sekce je správně proříznutá a soulově strhující, bez nějakých utahaných koncovek. Copak se asi děje, když jdou rodiče spát? Je v tom jakési potutelné erotično a také záhadno, pokud je skladba určená nějakému pubescentovi. Třetí skladba je stylově výrazně odlišná o předešlého materiálu a svědčí o Ayersově plánu dostat na album hodně překvapivých proměnlivostí a myslím, že se mu to pravdu daří…. Howie Casey na saxofon spolupracoval o něco později i s Paulem McCartneyem a zní mu to tady opravdu hodně dobře, stejně jako trubce Dave Caswella a barytonsaxofonu Lyla Jenkinse. Docela efektně ve sterfeu vyznívá přelévání zvuku….

INTERVIEW – trochu záhadně začínáme v další skladbě. Blues se zde spojuje s psychedelickým oparem v kytarových koloraturách a opakujících se obratů střídavě s rozostřeným zvukem. Bicí tikají společně s perkusivními zvuky a důraznou jednoduchou baskytarou, přesto velmi výraznou. Je tady Mike Ratledge na varhany ze Soft Machine a jeho rukopis už poznávám. Propojit Ayerse se Soft Machine se mi zdá jako zajímavý nápad a člověk se noří do vibrujícího psychedelického obrazu s náladotvornými expresemi, které ale nepřesahují míru únosnosti a příjemně dochucují celý virtuální pokrm. Původní téma se proměnilo v zajímavou podobu….

INTERNATIONAL ANTHEM – krátkou hříčkou lze nazvat vokální party které se vznesou na minitématem jako nenápadná spojnice mezi předešlou a následující skladbou….

DECADENCE – Ayers má posmutnělý hlas a jako hudební kulisa k němu bzučí synthesizer, harmonii drží varhany a přeznívají zde psychedelické kytarové drobnosti, které jsou svázané do celistvého tvaru, ve kterém se jako kaleidoskop proměňuji různé barevné obrazce. Mám pocit jakési meditace a sebezpytování. Nevím, jestli zde cítíte vliv psychotropních látek, ale nástroje jsou v tom tetelivém soundu sice zřetelné, ale aranžovány tak aby nevyčnívaly, ale kreslily. Rytmika ovšem začíná být zvolna důraznější a důraznější a stále výrazněji narušuje tu impresivní náladotvornost. Kytarové zvukokresby si nahrál Ayers sám. Nijak neexhibuje, ale vytváří spolu s dalšími hráči zvláštní opar, který se vznáší v nekonečnu. Řekl bych, jakoby chtěl v něčem malinko navázat na skladbu George Harrisona It´s All Too Much na albu Beatles (Yellow Submarine). Krásné zhmotnění proměnlivých vibrujících a mihotajících tónových proměn. Psychedelicky rozdováděný klavír Ronnieho Price skladbu uzavírá….

OH! WOT A DREAM – máme tady zase písničkářský model. Není to nějaké country, ale spíše pohrávání si s melodickým modelem v příbuzenském pojetí se Sydem Barrettem na jeho vlastních albech. Aplikace žraločích zubu, cinkání sklenice a kytarové přiznávky mají svůj subtilní snový charakter, do kterého se vměstnává ještě něco navíc, co připomíná žabí kuňkání….

HYMN – klavírní melancholické bloudění a mírný hladivý vokální doprovod. Vedle Ayerse zde pohostinsky zpívá i Robert Wyatt. Mírné kytarové doprovody přinášejí atmosféru pohody na nějaké samotě uprostřed lesů, kdy člověk vnímá dotek přírody a němou krásu, která dokáže promlouvat k tomu, kdo jí chce naslouchat. Baskytara přinášío výraznější oživení v tématu. Myslím, že v dávných dobách by dokázali i Pink Floyd stvořit takový model skladby (wrightovské klavírní postupy a gilmourovsko-wrightovské zpívání mi nezní nijak proti mysli). Příjemné a uklidňující….

BEWARE OF THE DOG – úvodní téma zní tak trochu jako pohřební rozloučení. Postupně ovšem do skladby přichází více exprese, které se nejen v interpretaci, ale i v instrumentaci promění v krátké mocné téma s lehkým patetickým nátěrem s mocným virblem na bicí a důrazným finálním úderem do činelů. Aranžérský podíl zde má David Bedford, skladatel vážné hudby, ale i spolupracovník Ricka Wakemana, Roye Harpera a Edgar Broughton Band. Asi záměr, jak v krátkém formátu zakončit celé album

Zdráhám se označit album Bananamour za vlajkovou loď jeho albové produkce, protože na jiná alba z jeho produkce jsem doposud nedosáhl. Docela mě ale překvapuje, že i Progboardisté, kteří se rádi „brouzdají“ starou hudbou o Ayerse nějak dvakrát nezavadí. Takže mě docela těší, když po společném albu June 1,1974 jsem mohl nabídnout něco z jeho tvorby k přemýšlení. Čtyři hvězdičky lze albu udělit.