Reakce na recenzi:

Akana - @ 27.06.2014

Během několika málo let od svého zrození prošel fenomén zvaný rock tolika fascinujícími a vlivnými proměnami, že do jeho expandující databanky možností začali stále častěji nakukovat i příslušníci "vyšší" jazzové kasty aby nasáli novou inspiraci. A kontakty samozřejmě houstly i v opačném gardu. Pěkným příkladem těchto prvních oťukávání může být první album skupiny Spirit.

Do proudu v příštích letech tolik oblíbené fúze se vrhají z rockového břehu, ale jazzových prvků používají na svou dobu nezvykle mnoho, i když většinou stojí odděleně. Časté jsou plynulé přechody z "rovného" rytmu do swingujících běhů a zpátky (Fresh-Garbage, Straight Arrow, Gramophone Man), nejblíže jazzovému tvarosloví pak stojí závěrečná Elijah, kde dojde i na řádné prostřídání sólujících nástrojů. Ani jinak ale Spirit nejedou v jednom stylu, jsou velmi eklektičtí a mladou rockovou tradici s různými předponami (blues-, folk-, hard-, psychedelic-) skládají spolu s jazzem do novotvaru, pro který se zanedlouho vžije předpona nová, tedy prog-. Hudba Spirit není živočišným výronem, jejím cílem není krev, pot a slzy, ale spíš ušlechtilá architektura skladeb, kterou od sterilnosti zachraňuje jemný humor a hravost. I tak jsou Spirit jasným signálem, že rock dospívá a začíná se brát vážně. I ve zpěvu většinového autora Jaye Fergusona slyšíme spíš střízlivou odtažitost než emocionální bouře.

Asi nejhitovější potenciál má píseň Gramophone Man, známější je ovšem Taurus, a to díky kytarové předehře, u níž panuje důvodné (i když nikdy nepotvrzené) podezření, že si její tónovou řadu vypůjčili Led Zeppelin pro úvodní pasáž k Stairway to Heaven. Hudba Spirit se takové slávy nikdy nedočkala, ale jisté průkopnické zásluhy jí právem náleží. Hybrid, se kterým přišli na svém debutu, byl neokoukaný, fungoval a není od věci ho čas od času vytáhnout ze zapomnění.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz