Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 30.07.2011

Každá sebelepší skupina má právo šlápnout vedle. O to se nemusím přít.
Případem takového "šlápnutí" je album Změna, které se objevilo v r. 1988 na československém hudebním trhu.
Jak na tento projekt nazírat s odstupem času? Dokákáži si docela živě představit, že skupina Progres 2 se v polovině osmdesátých let ocitla na jakési křižovatce a řešila, kam se vlastně vydat umělecky dál.
Artrocková témata na Dialogu s vesmírem a Třetí knize džunglí už byla minulostí a vycházet v osmdesátých letech z dalšího grandiózního pojetí scénického tvaru už bylo anachronické. Aby skupina prokázala další životnost a existenční zpsobilost bylo třeba vybojovat novou pozici, aby byla akceptována i novou hudební generací, která už nebyla tak jednoznačně polarizovaná na rockové a popové publikum, jako tomu bylo v sedmdesátých letech.
New vawe tu hranici velmi ztenčila a tak vyjádřit jednoznačně platformu nového rocku a nového popu bylo velmi obtížné. Tradiční domácí nedůvěřiivost k novotám má u nás tradici stejnou jako netolerance k jiným žánrům....
Bylo tedy třeba najít nějaké kompromisní řešení, aby se rozjetý vlak jménem Progres 2 nezastavil v nějaké stanici, ve které nebudou čekat noví cestující a aby pokud možno ti, co sedí uvnitř vlaku nevystoupili (tenhle příměr mě napadl jako lapidární vyjádření mého postoje k dané situaci). Především šlo ale o to, aby vlak nezajel na nějakou slepou kolej a nezůstal definitivně odstaven...
Když tak poslouchám jednotlivé skladby na albu změna, napadá mě, že se chtěla kapela po letech všelijakých komponovaných scénických útvarů zase vrátit ke klasické písňové formě a album Změna je toho důkazem.
Jestliže na albech Dialog s vesmírem a Třetí kniha džunglí byla vnímána nepřímá inspirace od Pink Floyd, Yes nebo Genesis, na album Mozek se od podobných aspiraci výrazně odbočilo a najednou zde bylo možné vysledovat inspiraci od King Crimson osmdesátých let, možná od Petera Gabriela, ale také derivování od Pražského výběru....
Co ale počít s albem Změna?
Bubeník, zpěvák a vůdčí mozek kapely měl tedy nelehký úkol. O jeho výtečných bubenických přednostech nebylo sporu a kreativita jeho hraní neztrácela na bohatosti a nápaditosti. Také baskytarista (občasný klávesový hráč) a zpěvák Pavel Pelc byl suverénní muzikant a na daném postu byl s Klukou výtečně sehrán do jedinečného rytmického tvaru jako v té době málokdo. Aleš Bajger byl sice technicky dobře vybavený kytarista a poměrně zajímavý zpěvák, ale na album přitáhl hodně popových tendencí a uhlazených harmonií a melodií. Milan Nytra byl talentovaný klávesový hráč, navíc vybavený divadelním talentem a velkou představivostí, ale také hodně ovlivněn novovlnnými tendencemi své doby. Třebaže Nytra na album nenapsal ani jednu skladbu, podvědomě hodně ovlivnil spolu s Bajgerem obecnou tvář hudby. Kluka a Pelc pravděpodobně dali těmto ambicím zelenou ve snaze najít novou podoby kapely bez nějakých vazeb s předešlými projekty. To bylo na jedné straně v pořádku - už jenom proto, aby se udržela ta progresivní linie, kterou měla kapela už v názvu.
Kdyby na místě Bajgera a Nytry byli jiní hráči (třeba jazzově orientovaný výtečný klávesový hráč Zdeněk Zdeněk a kytarista Peter Binder - je to samozřejmě jenom hypotetický příklad!!), tak by se určitě album líbilo náročnějším rockerům a přesto by progresivní pozadí zůstalo do značné míry zachováno.
Bohužel si to o albu ale nemyslím a tak musím vycházet z toho co slyším a vidím.
Hodně odbytý byl i obal alba. To byl výtvarně nejhorší design, který mohl Vladimír Ambroz skupině nabídnout. Už tak hrozný koncept by mě odrazoval, kdybych ve výloze sledoval výtvarné nápady jednotlivých alb, nezatížen tím, ke komu album přináleží. Všichni členové tehdejších Progres 2 se ostříhali téměř nakrátko do podoby "nehrajících kapitánů" československého tenisu (divím se, že Pavlu Pelcovi byly povoleny vousy) a už tato okolnost je řadila do popové kategorie, což ortodoxní rockové publikum neslo velmi nelibě a kriticky. Popravdě řečeno si nemyslím, že by tahle image byla skupině direktivně nařízena ze strany Krajského podniku pro film koncerty a estrády... asi to bylo tlakem doby.
Také zapojení elektrických bicích nástrojů (Symmons) a počítače s plastickými klavesovými party synthesizerů bylo hodně chladné a odosobněné. Zděněk Kluka se vzdal svých divokých breaky, důrazných úderů do kotlů a polyrytmických přechodů a zůstaly nám na albu rytmy na druhou dobu, které byly tak typické pro ta citovaná osmdesátá léta, pro která raději nevolím další přívlastkové přídavné jméno, abych nevyvolal další nechtěné vášně.
První skladba KDO TO MYSLÍ VÁŽNĚ byla vhodná pro Televizní klub mladých pro nové mladé publikum v mrkváčích, v barevných mikinách a keckách....

Skladba ZMĚNA má dramatický nádech. Textař Čort zde velmi přesně v textu deklaroval o jaké změny se bude jednat, což leccos vysvětluje, takže už nebudeme tápat... Destruktivní zvuky na synthesizery sice přinášejí vzruch, ale jinák tápeme v nečitelnostech. V další fázi skladby se kapela rozjede v elektronických obrazech impresivních nálad sevřených sterilním rytmem elektrických padů a klasické klávesy a především kytara zůstaly uloženy ve skladišti...

NEJSI JINÝ je už typický produkt osmdesátých let do tanečních konotací tehdejších diskoték, kterými osmdsátá léta opruzovala více než hojně. Nad hlavou se otáčí stříbrná koule a barevná světla bičují sterilní pódiu s tanečníky s návleky, kravatami a natrvalenými účesy. Skladbu mu klidně mohl zpívat Robo Grigorov...
Kytaru jsem v pozadí sice vytušil, ale neslyšel. Minimalistické opakování schématu je opravdu odtrženo od plnokrevné a precizně vystavěné rockové hudby s nápaditými aranžmá....

TAJEMSTVÍ HER napsal Bajger a také ji zpívá. Melodická linka má snahu o nějakou architekturu, ale přesto, že Bajger má jasný a čistý hlas, přináší do hudbu pop-music nezpochybnitelného kalibru, který by ještě před několika lety neměl v repertoáru Progres místo. Je tady čitelná snaha napsat hit a vypíchnout skladbu od ostatních, ale já spíš vnímám Duran Duran a podobné produkty, ale také elektronické přetransformované reggae, které se mění synthipop. Bajgerova kytara zde hraje spíš na efekt, než že by přinášela nějakou novou estetickou kvalitu. Nejsem si jist, jestli už delší dobu slyším baskytaru Pavla Pelce, protože synthetické zvuky basů z kláves klasické basy vyhlazují.

NĚŽNÝ DOTEK ZMOUDŘENÍ má být písní s výraznější melodikou. Docela zajímavě zní kombinace baskytary a elektrických klávesových basů do stylu funku a synthesizery docela zdatně simulují dechovou sekci (já bych ale raději uvítal skutečné saxofony, trubky a trombony). Píseň by byla příjemná, kdyby byla natočena klasickým způsobem, protože Kluka je melodik a dokáže napsat silnou melodii, to by se ale ta elektronika musela vypnout a nahradit jinými nástroji., což nebylo v plánu....

RTY JSOU SCHRÁNKA ČEKÁNÍ - je autorským podílem Pavla Pelce. Sám si ji také zpívá. Je to první skladba, která má jasnou harmonii a melodii. Hlas zní civilně, bublání basu a astrální tón synthesizeru ji ale také posouvá k synthipopu. Je zde ale větší barevnost a v textu vás spíš zaskočí vážnější obsah. Bubenické přechody sice čeří sound, ale ani kytarové téma Bajgera nepřinese výraznější rockovou dravost, která už by byla očekávatelná, když už máme polovinu alba za sebou (!) V závěru se to sice trochu rozběhne (a ne špatně), ale místo aby byla kytara posunuta do popředí, zůstává pořád upozadněna, abychom se nasytili elektrických bubnů a úsporně minimalistických kláves, s nečekaném houknutí dlouhých tónů

STROJ NA VÝROBU HLUKU - tak tohle je skladba, která mě bohužel vůbec nezasahuje a její chemický obal i jádro jsou pro mě opravdu neskousnutelným soustem. Přemýšlím, propojuje se tady dekadence s rockovým minimalismem, nebo se jedná o nějakou za každou cenu synthipopovou vatu. Aranžmá má snahu se vyrovnat se změnami rytmu (což vnímám pozitivně), ale jinak mám pocit chaosu a neladu, který není stavu ve mně vyvolat nějaké vibrace. Řekl bych, že právě tento typ skladeb ve mně vyvolává až patologickou nechuť k hudbě osmdesátých let. V závěru se ovšem Kluka na elektrické bicí emocionálně rozehraje tak, jak ho dosud nebylo slyšet, ale jinak.....

NA DŘEVĚNÉM KONI - další skladba diskotékového typu nehodná progresovského odkazu. Ta rytmika mě přímo odpizuje v těch tanečních rytmech a klouzavé krátké synthesizerové prvky vnášejí do skladbu neurotický neklid. Kde jsou elektrické kytary? Kde jsou progresovské vokální linky? Do toho ještě navíc recitovaný zpěv Aleš Bajgera vypadá jako instruktážní téma do pohádkového mizikálu Studia Kamarád osmdesátých let. V závěru mám pocit, jakoby elektrické bicí nástroje řídící computer zasaekl a my poslouchámě jeho fatální selhání....

PLÁTĚNKY NA NOHÁCH - závěrečná skladba má konečně klasičtější polohu. Hraje v ní klavír, ale jinak se v ní rozlézá elektronický bas, bzučení elektronických efektů a také Čortův text se mi zdá už námětem vhodný spíš pro Hedi Janků, třebaže má v sobě patetický náboj divadelního charakteru.

UŽ NEMLUVÍ - je dalším příkladem diskotéky osmdesátých let a nic na tom neměni fakt, že tam poněkud nečekaně Bajger implantoval rychlé kytarové sólo v rockandrollovém stylu.....

VRAŤ SE ZPÁTKY, LÉTO MÉ - zpívá Pavel Pelc. Na albu jako bonus působí nepatřičně. Klidně by mohlo být zařazeno na Dialog s vesmírem nebo Třetí knihu džunglí. Má poetiku a výraznou melodickou stavbu a opravdu se mi líbí svou melancholií a atmosférou. Do elektronického diskotékového běsnění vůbec nezapadá!

Z alba Změna je mi smutno na duši...
Zdeněk Kluka zapomněl na svoji lásku ke Cream, Vanilla Fudge, Beatles, Traffic, Pink Floyd a vstoupil na tenký led.
Velmi těžce se mi píše podobné hodnocení alba, protože členové klasických Progres jsou mými kamarády. Budiž ale konstatováno, že z tohoto alba kapela na svých koncertech dnes nehraje ani jednu skladbu a proto tuším, že i oni mají k albu složitější vztah, i když každé album je pro skupinu něco jako nově narozené dítě a k dětem má správný rodič vždy velmi citlivý a blízký vztah.
Byla to snaha vyrovnat se s dobovými trendy druhé poloviny osmdesátých let, za cenu ztráty rockového publika.
Dávám jenom pouhé dvě hvězdičky...
Nemění to ovšem nic na tom, že považuji i nadále (s odstupem času) kapelu Progres za jednu z nejlepších domácích rockových kapel.... Změna se ale opravdu nepovedla, sorry!