Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 21.02.2014

Když se někdo zeptá, jaký kytarista mě jako první napadne ve spojení s nástrojem Fender Stratocaster, pravděpodobně odpovím, že Eric. Nebo přesněji řečeno dva Ericové. Jeden známý široké veřejnosti - pokud se řekne Eric Clapton, má snad každý, kdo se o rockovou muziku aspoň trošku zajímá, jasno. U druhého už o takovém ohlasu mluvit nemůžeme, přesto je ale texaský kytarista Eric Johnson mistrem svého oboru, přičemž jeho způsob hry lze identifikovat už po několika vteřinách poslechu. A nejen technika, ale i lehce vybuzený zvuk jeho nástroje je pro Johnsona naprosto typický - takhle zní tóny Stratocasteru zaslíbené.
Eric Johnson udělal "díru do světa" výborným albem Ah Via Musicom z roku 1990, svůj sólový debut si ale odbyl již o čtyři roky dříve vydáním desky Tones. Pojďme se tedy na něj blíže podívat.

Otvírák Soulful Terrain je založen na jednoduchém basovém riffu, do nějž v klasickém schématu sloka-refrén-bridge kreslí Johnsonova kytara krásné melodické obrazce. Ona je vůbec jednou z Ericových devíz schopnost zůstat melodickým i při komplikovanějších sólových pasážích, které jsou pak snadněji posluchačsky uchopitelné. Perkusivním intrem začíná melancholičteji laděná skladba Friends, ve které už mistr i zpívá. Ve vyšších polohách trošku chraplavý, přesto vcelku příjemný hlas Erica Johnsona poznáte mezi tisíci, i to z něj dělá naprosto osobitého interpreta. Emerald Eyes je jednou ze dvou písní, kterou Eric nahrál už na svou předchozí (v té době ale stále ještě nevydanou) desku Seven Worlds. Nádherná melodická záležitost, jejíž refrén vám v hlavě rychle utkví a už se ho nezbavíte. Johnsonovy krásné čisté vyhrávky se doplňují s rázným kytarovým podkladem do organického celku, tohle je skladba s hitovým potenciálem.

V rychlejší záležitosti Off My Mind se poprvé výrazněji předvede bubeník Tommy Taylor a doprovodnými vokály přispěje i hostující zpěvačka Jennifer Warnes. Skladba má lehce popový nádech, ale Johnsonovo kytarové mistrovství je i zde nepřehlédnutelné. Jako akustické intermezzo funguje na desce intimně laděná skladba Desert Song, v níž se snoubí technika klasické kytary s jazzovými náladami a troškou flamenga. Nádherná věc, na kterou se při každém poslechu velmi těším. Druhá strana desky začíná taženým syntezátorovým intrem s exotickými melodiemi, do kterého se nečekaně vlomí důrazná basová linka Roscoe Becka, a také Ericovy zpěvné kytarové tóny. Skladba nazvaná Trail of Tears, další ze zpívaných věcí, je oslavou čistých melodií, které podkreslují až kontrastně důrazné bicí.

Pomalu se dostáváme do finále. Nádherná melodie skladby Bristol Shore s vybrnkávaným doprovodem Johnsonova stratocasteru jde až do morku kostí. A zase ty vyhrávky...Eric moc dobře ví, kdy může vyplňovat volné prostory svými kytarovými kulišárnami a kdy má melodii nechat "dýchat". Teď ale trošku z jiného soudku, přichází hardrocková kytarová jízda Zap. I ta je spolu s Emerald Eyes staršího data než zbytek materiálu na desce, těžko věřit, že ji Eric složil v 2. polovině 70. let. Johnson zde opravdu hodně tlačí na pilu, jeho kytara má mnohem agresivnější zvuk a i rytmika pořádně přitvrdila. Dočkáme se pěkného basového sóla, najazzlých slok, rockového refrénu a Ericova kytarového inferna. Jeho kytarové sólo zde řadím k vůbec nejlepším, které za celou svou kariéru nahrál. Na klidnější notu pak hraje příjemná závěrečná instrumentálka Victory, jejíž krásně kulaté kytarové tóny doznívají až do pomalého uklidňujícího závěru.

Takový je sólový debut kytarového mága Erica Johnsona - barevná kytarová hra, hodně melodií, lehké koketování s jazzem. Tři a půl hvězdičky, které desce udělím, budu muset v pokusu a jakous takous objektivitu zaokrouhlit dolů - průlom pro Johnsona znamenalo až následující album Ah Via Musicom, které podle mě obsahuje silnější materiál. Tones jsou příjemná náladová muzika, ze které se sice na zadek neposadíte, ale třeba se k ní jednou za čas budete rádi vracet.