Reakce na recenzi:

luk63 - @ 30.09.2010

Ian Wallace vydal svou první a také jedinou sólovku až na stará kolena, ve svých 57 letech. Do té doby nahrával a koncertoval jako bubeník s kde kým – jeho nejvýznamější angažmá byla asi u King Crimson a Boba Dylana.

Happiness With Minimal Side Effects je sice poměrně kvalitní progrockové dílo, ve kterém Ian Wallace zúročil letité zkušenosti (a ve kterém se kromě bicích představil také jako skladatel, zpěvák, hráč na klávesy a v některých skladbách jako kytarista). Ale starého psa novým kouskům nenaučíš - to znamená: žádné novátorství nečekejte. Zvuk je přehledný a čistý bez zbytečného rámusu. Zpěv sice není nejsilnější stránkou tohoto cédéčka, ale ani je nekazí a případné vokály jsou milé.

Too Much Dogma je pomalejší, na klávesách postavená a v závěru poněkud crimsonovká věc postavená na příjemné melodii a civilním zpěvu. Castaway zahájí sólo na saxofon, po němž přijde teskná a vzněšená zpívaná pasáž s citlivým kytarovým sólíčkem. Po rytmické změně se ke slovu opět hlásí saxofon s kontrastně (vůči předchozí zpívané části) znějícím sólem, po něm se předvedou bicí a sólová kytara. Zůstává ve mně dojem mimořádně povedené věci, nejlepší na albu. I Can´t Breathe nabídne v intru zajímavou souhru bicích s klávesama, po kterém následuje další skladba s příjemným královsky karmínovým nádechem.

Píseň Bad Boy se nikam nežene, její poklid umocněný flétnou Iana McDonalda je spíš uspávající a plyne od začátku do konce prakticky beze změn. Captain Of Industry je o poznání živější a s mohutnějšími klávesami, ale ani zde se nekoná žádné výraznější překvapení. Totéž, ale opět v pomalejším tempu, nabízí i The Spotlight. Po trojlístku méně ambiciózních skladeb přichází závěrečná Pilgrim´s Progress s dalším pěkným, tentokrát klávesovým intrem. Zbytek skladby se však nese v méně záživném duchu druhé poloviny alba.

První tři skladby jsou možná i na čtyři hvězdy, ale druhá část desky sklouzává do průměru. Takže lepší tři.