Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 30.06.2011

kapelou Niacin jsem se seznámil před deseti lety. Upozornil mě na ni kamarád-hudebník a zdůrazňoval, že to bude můj šálek čaje. Kamarád je o patnáct let mladší než já a ještě žije ve světě senzací a nových neobjevených genialit, jak říká, které přináší nové tisíciletí. Byl jsem výrazně skeptičtější protože mě nepřipadlo, že by vznikalo v danmé době hodně podnětných originálních a jedinečných věcí, které by svou existencí zpochybňovaly to „staré“ a „prověřené“. Nicméně jsem se nechal přesvědčit, protože jména dvou hudebníků jsem znal a tito pánové měli můj hluboký respekt a tak jsem skočil po hlavě do dobrodružství – které mělo název Time Crunch a bylo vizitkou kapely.
Billy Sheehan je vynikající baskytarista, s výtečnými technikami hry a s bohatou praxí např. Mr. Big. Kromě toho je i autorem známé baskytarové školy, která ho vedle jeho muzikantského potenciálu proslavila v celém hudebním světě…
Dennis Chambers je zase vynikající bubeník extra třídy, náležející do mladší generace (ne nejmladší) bubenických mistrů výtečného technického potenciálu, který byl členem znovuvzkříšených Mahavishnu Orchestra superkytaristy Johna McLaughlina, který v minulém mezidobí „oprášil“ slavnou značku, kam přizval tohohle výtečného hráče…
Budiž řečeno k mé nedostatečnosti, že jméno John Novello jsem do té doby opravdu neznal (člověk ale opravdu nemůže znát všechny hudebníky), tak mi snad bude prominuto.

ELBOW GREASE – velmi energetický nadusaný začátek. Clavinet otevře téma a už nám do uší pronikne bzučivě rychlé basové tóny, které se v neuvěřitelně rychlých proměnách hrnou kupředu podporované divokou a plnotučně technicky přesnou hrou bicích nástrojů. Nad tím vším slyšíme hammondky. Žádné dlouhé harmonické plochy, ale technicky rychlá hra s přesnými detaily a proměnami v oktávách napříč celé téma… Tak tohle jsou Niacin – skluzná superskupina. Možná by si někdo některé postupy v této skladbě spletl s Emerson Lake And Palmer, ale byla by to zmýlená, třebaže se už chvíli potýkám s myšlenkou, jak by asi vypadal takový koncert – kdyby se obě tahle tria potkala na jednom pódiu (?) Úžasné napětí a hráčské odevzdání se hudbě v tom maximálním slova smyslu….

TIME CRUNCH – několik rychlých přechodů a Chambers nám nabídne další ďábelské breaky na svoji baterie a Sheehanovy basy se prořezávají prostorem, jako mačety pralesní vegetací. Novello sází svoje harmonické kreace ve velkém stylu – ať už používá varhany Hammond B3, nebo synthesizer Kurzweil – dokáže jimi kreslit jako expresionistický malíř na svoje plátno, ale zároveň symbolizuje i úžasně přesnou a technický náročnou hru…

STONE FACE – rytmické struktury další skladby hřmotným způsobem vytvářejí bublavé podhobí samotných hudebních struktur v strojově přesných rytmických obrazcích a varhany vrství jednotlivé plochy do stupňovaných harmonií kompozičních postupů. Člověk má pocit, jako by vlezl do hnízda termitů a byl svědkem jejich běžného „pracovního dne“…
Pak se ovšem rytmika náhle od mlčí a Novello popřeje svým elektrickým smyčcům prostor vytvořit elektronické pozadí jako u symfonické skladby, do které implantuje zvláštně modulovanými tóny basové pasáže Sheehan tak, že si nejsme jisti, jestli je hrají utajená violoncella, nebo tónový generátor. Chambers je zpět se svými polyrytmickými strukturami a Novello ve stylu Jana Hammera jakoby ždímal ze synthesizeru kytarové party v dlouhých nprotahovaných tónech

RED – čtvrtá skladba nepochází z autorské dílny kapely, ale je coververzí slavné skladby legendárních King Crimson ze sedmdesátých let…. Poznáme ji hned od vstupního tématu. Drásavé kytarové tóny kytary ale nahrazují hammondky za aktivní asistence hutné baskytary a dunivých basových breaků. Playbackem dotočený synthesizer vytváří iluzi elektrických kytarových tónů. Sheehanova baskytara sleduje wettonovské basové postupy, ale dává do skladby možná větší hloubku, čemuž samozřejmě nahrávají nové studiové technologie, které v sedmdesátých letech ještě nebyly objeveny. Skladba má v sobě mrazivé napětí a zhutnělou agresi, které má svou gradaci a neustále stupňovaná harmonie má v sobě principy moderní articifiální hudby a závěrečné finále i něco z mahavishnovských postupů. V každém případě famózní se vypořádání s originálem, čemuž ještě Sheeehan pod přeznívající hammondky dodává další basovou strukturu suuplující kytaru, hranou ve vyšších polohách…. Ortelnost dramatu vrcholí zhroucením harmonie do hlubin.

INVISIBLE KING – v téhle skladbě dochází k jakémusi zklidnění a hudba zní v zjevných standardních hudebních polohách. Hammondky preludují téměř klasické téma, jemuž baskytara a bicí vytvářejí základní rytmické struktury. Chambers ovšem postupně do svých bubenických přechodů vkládá větší důraznost a také Sheehanovy basy se dokáží vymanit z těch klasických postupů. Novello přesedlává na koncertní křídlo a klavírní postupu se přibližují k jazzovým strukturám, pak ale hammondky opět získávají převahu. Aranžérská proměnlivost vrátí do hry klavírní sound a ten opět střídají varhanní motivy. Celkové vybočení z koncepce, ale na druhé straně velmi vítané a přínosné….

DADDY LONG LEG – přeskočíme ale do jiného tématu. Baskytara a bicí nástroje nám nabídnou sofistikovaný funk, třebaže hammondky se nechtějí vzdát harmonizování. Náhle máme jedinečnou příležitost sledovat vzájemnou bitvu baskytary, simulované elektrické kytary, jimž sekundují krátké přiznávky hammondek a liché rytmy bicí baterie. V této skladbě lze cítit první výraznější exhibiční vymanění se z kolektivní hry. Struktura sice zůstane zachována, ale do tématu vstupují každý zvlášť. Famózní muzikantská lahůdka a řekl bych, že i černá můra pro muzikanty, kteří by se chtěli proklestit touhle džunglí harmonických, melodických a rytmických proměn. Geniální nástrojově prezentace a zpracování tématu!

HOG FUNK – Sheehanova baskytara změní barvu svého tónu a výrazně vystupuje do popředí. Než stačíte zaregistrovat hudební téma v intencích dalšího funku, dochází k zásadní harmonické proměně, která přitlačí celkové téma více k jazzu. Snažím si představit, jak by se s podobným typem skladby vyrovnalo takové bratislavské Collegium Musicum – toť otázka, řekl by klasik. Jisté asociace vám skladba vyvolá. Sheehan dokáže výtečně pracovat s tónem a modulovat takové rytmické obrazce v zvukových proporcích, že zůstává rozum stát. Chambers se tentokrát drží spíše „při zdi“, ale pak se opět vrátí jazzové téma, kde má možnost opět projevit svoje technické schopnosti velmistra bubenického řádu. Žádné omílání jednoho riffu dokola, ale plnokrevné rytmické a melodické proměny s přesnými akcenty. Výtečná práce!

GLOW – klavírní téma v melancholickém tónu má charakter uvolněných nálad, které mají impresivní obrazy. Příležitost pro Novella dokázat, že to není jenom „elektrikář“, ale že má i velmi slušné technické vybavení pro citlivé vrstvení tónových variací. Sheehanova baskytary hraje spíše dlouhé a umírněné tóny a také Chambersovy bicí nástroje jsou krotké a nevýbojně zklidněné až do samého závěru této pohodové kompozice….

DAMAGED GOODS – další příspěvek už ale opět nabírá rytmický dech. Dunivé basové party se odvíjejí v rychlých bězích napříč opakovaným vyměňovaným obrazcem, do kterého se vklínila i Chambersova bicí baterie. Novello si pohrává s varhanním strukturami v rozverných variacích. Pojednou nastaví harmonie do pevných tvarů a tím více vynikne rytmické předivo Sheehanovy a Chambersovy hry. Opravdu unikátní práce výtečných hudebníků už na první poslech, Vzpomínám si, že jsem zaregistroval, že z Sheehanovy baskytary zn. Ibanez vedou dva kabely odlišnými směry – pravděpodobně jeden do mixážního pultu, který dále zpracovává elektrický signál a druhý do zesilovače. Mistr zvuku tak dokáže během hry kontrolovat zvuk a vytvářet pro něho paralelní použití. Opravdu famózní. Tím, se i vysvětluje, že posluchač ani příliš nepostrádá klasickou elektrickou kytaru…

OUTSIDE INSIDE OUT – tohle je ovšem fusion music na plný plyn. Elektrické piano a syntjhesizery zde ovšem nahrazují hammondky, pro někoho možná už dnmes archaický nástroj svým zvukem, ale zdaleka ne všichni jsou toho názoru a tak se mi už hezkých pár let zdá, že tenhle „starý sound“ jakoby slavil nějakou renesanci a bývá dobrým zvykem řady kapel natočit alespoň některé sekvence na tenhle starobylý nástroj…. Sheehan se ovšem blýskne vynikajícím basovým chorusem a Novello rozčeří klávesnici koncertního křídla ve velkých harmonických proměnách, ale hammondky jsou opět ve hře

BLUE WIND – autorem závěrečné skladby je „český Honza“ Jan Hammer, který si v ní také aktivně zahrál na albu Jeffa Becka – Wired. Skladba svádí k vytváření coververzí. Má funkový základ a Niacin si s ní poradili po svém. Úžasné rytmické struktury, které by určitě Hammer akceptoval a nedělalo by mi problémy představit si hrát „čwského Honzu“ s Sheehanem a Chambersem. Novellovo vypořádání se z hammerovskými moogy pomocí hammondek je v pořádku, ale chybí mu větší barevnost tónových erupcí. Ta se dostaví až v další fázi, kde Novello přesedlá na Kurzweil a iluzi tříštivého a protahovaného tónu dokáže nastínit v podobných dimenzích. V každém případě je to odlišné rytmicky ještě pregnantnější vyrovnání se s originálem, ale všechno se děje za maximálního nasazení, které posluchači bere dech….

Domnívám se, že v posledních dvaceti letech lze hovořit o progresivních skupinách, které slučují žánrovou rozmanitost v relativně širokém měřítku. Samozřejmě ne všechno jsem akceptoval v plné míře, anebo lahodilo mému vkusu. Pokud bych měl tyto dvě dekády nějakým způsobem konkretizovat, tak bych za osobité a přínosné označil „nové“ kapely LIVING COLOUR, PORCUPINE TREE, BOZZIO LEVIN AND STEVENS, DAVID SYLVIAN A ROBERT FRIPP a NIACIN. Žánrová rozmanitost, ale přesto je zde skrytá příbuznost uměleckého vyjádření. Jejich hudební témata jsem akceptoval a připadají mi podnětná, plná entuziasmu, energetického potenciálu a navíc radosti ze samotného hraní…
Viděl jsem na DVD koncert kapely Niacin z Japonska a byla to famózní podívaná sledovat vzájemnou komunikaci těchto tři výtečných hudebníků a jejich neodmyslitelné podíly na celkově zdařilém výsledku, které měly bouřlivou odezvu.
Pět hvězdiček bez diskusí!