Reakce na recenzi:

horyna - @ 10.03.2020

Takřka současně s novinkou Pendragon mi domů dorazil navíc i díky Discogs objednaný debutový kotouč těchto britských ultra melodiků. Přemýšlel jsem tedy, jestli raději psát recenzi na jejich první, nebo poslední dílo. A jelikož u alba Love Over Gold nemám všechny pocity ještě přesně sesumírované a tento disk u mne pomalu postupně roste, jako jednoduší variantu jsem zvolil utrousit pár slov o albu Jewel. Možná i proto, abych zde učinil Pendragoňákům další reklamu jejich ranému materiálu, jelikož se domnívám, že si dnešní fanoušek této kapely vybere k popisu spíš novinku, než třicet pět let starý kotouč.

I přesto, že se spíš počítám do méně početné skupiny fans, kteří mají u této bandy rádi spíše melodicky méně klenuté a od přebytečného patosu oproštěné nahrávky pozdější, absolutně mi to nebrání důkladně si vychutnat i první fázi Barrettovi party. Ta přichází s kůží na trh už koncem let sedmdesátých jako klasický hard-rockový cover band. O větší úspěch se jim postará tehdy se rodící hvězda první velikosti kapela Marillion, díky jejíž pomoci náš soubor koncertuje, nahrává své první mini album a v půli desetiletky i tento debut.

Na něm už slyšíme zcela vyprofilovanou, postupně na klávesy se radikálně orientující jednotku, která do svých skladeb právě po vzoru tehdy hodně populárních Marillion přidává kilogramy vzletných melodií, epochálně klenutých klávesových meziher i něco z tolik potřebné a módní divadelní teatrálnosti. Skladby mají ucelenou formu, jasný vývoj a obrovskou porci melodiky. Ta se stane už navždy jejich know-how a to jak v době oné muzice nakloněné, či právě naopak. Ono stačí jen ochutnat něco málo z kuchyně Jewel, například pochutiny typu megaopusu Alaska, výpravné Oh Divineo, nebo pozoruhodně proměnlivé The Pleasure Of Hope a musí vám být hned jasné, že zdejší receptury pocházejí z prověřeného a sofistikovaného zdroje, odzkoušeného o dekádu dřív praotci podobného gurmánství Genesis.

Leader kapely Nick Barrett si vždy šel svou vlastní cestou, aniž by nějakým způsobem nechával do své tvorby prosakovat právě populární moderní proudy. Možná i díky tomu si Pendragon dokázali udržet vysoký status po celou svou kariéru, za což jsou jim jejich fanoušci jistě vděčni.

I když křivka kvality jde s dalšími díly nahoru, nebo se drží na jedné vyrovnané hladině, už tento první veliký projekt jejich kariéry skýtá hodnocení téměř nejvyšší. Oni jsou krom poměrně vlezlého úvodu Higher Circles výborné i věci jako Circus, nebo The Black Knight, ve kterých je Nickova (akustická) kytara doslova ozdobou na symetricky tvarovaném dortu a jednotlivé kompozice nepostrádají napětí, drama a kvanta překrásných niterných zážitků.