Reakce na recenzi:

luk63 - @ 01.11.2011

Jedna z desek, které mi přirostly k srdci snad ještě dřív, než jsem ji poprvé uslyšel. Když jsem se o této kapele dočetl, bez jakéhokoliv rozmýšlení jsem si CD objednal a hned první slyšení ještě předčilo mé očekávání! To je přesně to, co mám rád, a ještě pěkně promixované do tohoto útvaru.

1. El Cortejo de un Día Amarillo. Z kakofonického úvodu (rytmika, dechy) se vynoří nádherný melodický jemný kytarový motiv, který přebírají dechy a po nich housle. Ke slovu se opět přihlásí kytara a skladba se pomalu rozjíždí. Střídají se tempa, nástroje, motivy, nálady a vlivy (Soft Machine, King Crimson, Magma, novodobá klasika, jazz...), napětí se stupňuje a skladba graduje. Nervní strhující freejazzové pasáže, kterým dominuje saxofon, jsou prokládány klidnými melodickými momenty s houslemi na pozadí výborné kapely. Pak se na několik okamžiků zrodí vícehlasý bezeslovný vokál, aby se v jiné variaci po pochodové části vrátil na scénu. Nato nastane pravý rockový kytarový rej - téměř dvacet minut uteče a posluchač nemá ani chvilku času na nudu.

2. El Viaje de Anabelas. Po zpěvném úvodu kombinovaném s tvrdými riffy si dají dostaveníčko housle s dechy v nadžezle vážném duchu. Jiné motivy a zpěv - tentokrát ve španělštině, ale duch úvodní skladby prostupuje i tuto. Nestíhám sledovat rychlé obměny, pokud se do některého motivu zaposlouchám, už mi jej berou a servírují další skvělý... Bicí s basou jsou (na celé desce) naprosto suverénní. Skladba je opět výborně vystavěná, plná rockového napětí, jazzových kudrlinek a přitom moderně klasická. Snad ještě větší nářez než předchozí věc! Je to opravdový balzám na mou avantgard prog jazz rockovou dušičku.

3. Sueños de Maniquí. Zpívaný klidný úvod a po něm líné kytarové sólo podbarvené klávesami jak od starých Yes. A pak dlouhý nářez - jestli znáte 21st Century Schizoid Man, tak přesně v jeho duchu. Skvělá rytmika si sahá snad až na dno možností. Schéma se jednou ne zcela přesně stejně opakuje.

Bubu vydali k naší škodě pouze toto LP. Na něm však dokázali přirozeně, nenásilně a mistrně skloubit tak rozmanité a od sebe se lišící hudební styly, že až člověk nechápe. Vivat Argentina, vivat Bubu, vivat Anabelas!