horyna - @ 24.09.2019 | #

Tak na tenhle hard-rockový skvost jsem k mému velkému údivu narazil teprve před pár měsíci. Vůbec nechápu jak mi pojem Phenomena mohl tak snadno protéct okolo mých rockových uší. Navíc když jde o all-stars team (které mám většinou rád a těším se, s jakou hudbou podobný slepenec celebrit vyrukuje). Zkrátka někdy se tak stane, jelikož to obrovské množství informací v tomto případě o hudbě se těžko dá poodkrýt do všech směrů.

Když jsem tedy onen projekt zaregistroval, začal jsem se okamžitě pídit po albech která vydal. Tento debut je ultimativní a jasně nejlepší, který spolu naše hvězdy natočili. Snad ještě dvojka, ale pak … další sestavy se hodně měnili, drolili a postupně přicházeli hráči druhé ligy. Poté byla práva na značku prodána a projekt se kvůli zisku udržoval dál, ale jména formátu Hughes, Powell.... jen tak někdo nenahradí. Samozřejmě, především jde o kompoziční stránku věci a ta je na debutu brilantní.

První Phenomena představují klasický osmdesátkový hard-rock položený na kreativní rytmice - bicí Cozy Powell/ basa – Neil Murray, kteří se za pár let sejdou u Iommiho Black Sabbath. Kytary má na starosti dvojice John Thomas (pozdější Budgie) a Mel Galley (Whitesnake, Trapeze) a za mikrofonem stojí mohykán the voice of rock Glenn Hughes. První impulz k založení tohoto souboru prý přišel od Melova bratra, producenta Toma Galleye.

Deska obsahuje osmero zpívaných kompozic a jednu poslední, atmosféricko-instrumentální věc.

Titulní jízdu Kiss Of Fire načne Hughesovo zvolání na pozadí kláves Richarda Bayleyho. Ty mají v celé skladbě i albu důležitou roli a spolu s něžnými akustikami malují klasický hardockový odér plně náležící osmé dekádě. Maximálně hitovou dvojku Still The Night znám x let z Norumovy sólovky Face the Truth, na které zpívá rovněž Glenn. Tato původní verze není natolik rozličná, snad jen důraznější podíl zde mají klávesy. Tady si pro změnu bouchne Ted McKenna. Netradiční part houslí je naroubován do skotsky znějící odpichovky Dance With The Devil. Phoenix Rising zastává funkci nádherné balady-oplodňováku s refrénem z říše snů a Believe je vzletná nadýchaná rockovice made in osmdesátky. V podobném duchu se nese i zbytek této bodré a nevtíravé desky.

Debutní album projektu Phenomena nabízí "nevtíravý" Whitesnake-ovský osmdesátkový model (zbavený bluesové skořápky) pompézního hard-rocku, ve kterém kytary spolu s klávesy malují nádherné romantické scenérie a Glenn Hughes znovu dokazuje, proč patří k totální pěvecké extratřídě.

merhaut @ 24.09.2019 21:17:28 | #
Jednička Phenomeny, to byla v pětaosmdesátém velká událost. Ještě mám někde knížečku z LP.

11 let starý sparkovský nekrolog:

Odešel dělník elektrické kytary
Mel Galley (8.3.1948 – 1.7.2008)

Zemřel Mel Galley, a mimo okruh zasvěcených hardrockerů si toho nejspíš nikdo ani nevšimnul. Patřil mezi ty stovky muzikantů, kteří mezi svými jsou uznáváni a ctěni především jako spolehliví řemeslníci, odehrají si svoje, jsou mediálně nenápadní, žijí bez statutu hvězdy, či velmistra řádu. Díky takovým „dělníkům“ ale máme stále co poslouchat a pro sebe objevovat, ty stovky a tisíce skvělých starých i nových rockových desek by bez nich neexistovaly. Spousta z těch starších žije, či dokonce jen přežívá v ústraní, a i když se to Mela přímo netýká, je dobré si to připomenout, uvědomit.

Smrt přišla rychle a zákeřně, v únoru lékaři diagnostikovali rakovinu v pokročilém stádiu a 1. července už Mel nebyl mezi námi. Březnovou šedesátku ještě oslavil v jednom pubu s Glennem a Chrisem Evansem, v květnu a červnu se stačil rozloučit s některými svými kamarády muzikanty, týden před smrtí si naposledy popovídal s nejbližším z nich, Glennem Hughesem, jenž jeho památce věnoval své album FUNK.

Zůstane pár článků, fotek, několik ošoupaných desek, blednoucích vzpomínek. A za pár týdnů přijde další podobná zpráva, pak další a další, bude jich už jen zrychleně přibývat. Musíme si přátelé „zvykat“, že zásadní generace, která začínala rockovat v šedesátých letech, a všechno co dodnes rádi posloucháme vymyslela, je na prahu svého pozemského bytí.

Muzika ale naštěstí umí žít v nás svým vlastním životem a je jen na každém, kolik a jak si ji užije.

Pojďme se vypravit za Melem a jeho příběhem.


TRAPEZE

Z dětství a mládí toho o něm moc nevíme, narodil se 8.března 1948 se v anglickém Cannocku, (Staffordshire).

Jeho první větší kapela TRAPEZE vznikla nejspíš někdy v březnu 1969 v anglickém Wolverhamptonu, některé zdroje uvádějí konec roku 68. Zakladateli byli: Glenn Hughes (ex NEWS), Mel Galley a Dave Holland (ex PINKERTON'S ASSORTED COLOURS), všichni tři bývalí členové místního popíkového souboru FINDER´S KEEPERS. Podíleli se částečně na dvou ze tří singlů FK, z nichž za zmínku stojí skladba "Friday Kind Of Monday" (1967), která i přes dobré reference neuspěla a "Sadie The Cleaning Lady", ta se stala známá v okolí Birminghamu a v provedení Johnnyho Farnhama se stala později hitem v Austrálii. Z další místní skupiny THE MONTANAS (po které zůstalo v archívech pár singlů u firem Picadilly a Pye Records) se k TRAPEZE připojil zpěvák John Jones a klávesák, kytarista a flétnista Terry Rowley.

TRAPEZE získali záhy kontrakt u labelu Threshold (mj. MOODY BLUES) a vydávají nejdříve ještě v roce 1969 singl "Send Me No More Letters" a o něco později bezejmenné album v produkci Johna Lodgeho z MB. Bohatě instrumentovaný (i dechy), rozezpívaný, ale vnitřně rozháraný debut je poznamenán rozdílnými názory na muziku mezi oběma větvemi kapely. Mišmaš: líbezná pop psychedelie s květinovými vokálními harmoniemi, do toho řezavá fuzzy, macaté kotle a první Glennovy spanilé vokální jízdy. Dvojice Jones & Rowley se proto vrací k THE MONTANAS a TRAPEZE pokračují jako „power“ trio.

Druhé album Medusa (1970) je už hardrockové syrové maso a stalo se základem pro americké 71´ turné po boku MOODY BLUES, v Houstonu jim naopak předskakovali ZZ TOP. Dodnes jsou v Texasu TRAPEZE vzpomínaní a hraní v místních rádiích. Do UK se kapela vrací až koncem roku. Třetí album You Are the Music...We're Just the Band (1972) bylo posledním řadovým s Hughesem. Ten posílil jak známo DEEP PURPLE. Na výběrovku The Final Swing (1974) byly zařazeny i dva nové songy: "Good Love" a "Dat’s it". Mikrofonu se ujímá Mel Galley, druhé kytary novic Rob Kendrick a basy Pete Wright. V této sestavě bylo nahráno album Hot Wire (1974) i následující Trapeze (1976). Obě se dají považovat za hardrockovou klasiku. V roce 1975 se Mel objevuje na albu Blue Jays „moody“ dvojice Hayward – Lodge. Justin i John vzpomněli v nekrologu anglického Telegraphu na na Melův suchý humor a tvůrčí entuziasmus.

Z TRAPEZE odchází Kendrick (později např. u BUDGIE), po krátkém nadějném mezidobí reunionu tria Galley – Holland - Hughes se vrací Wright, mikrofonu a druhé kytary se ujímá Pete Goalby. Mezitím si Mel Galley i Holland zahrají na Glennově sólovce Play Me Out (1977).

Hold On z roku 1978 (v Německu vychází s alternativním přebalem a názvem Running) je labutí studiovou písní TRAPEZE. Zakrátko odchází Holland k JUDAS PRIEST. S novým drummerem Steve Brayem je ještě nahrán živák Live In Texas: Dead Armadillos (1981) a kapela se v roce 1982 rozpadá. Galley putuje k WHITESNAKE, Goalby k URIAH HEEP, Pete Wright se objevuje na sólovce Robina Georgea, z branže mizí, dnes podle Mela pracuje v jedné luxusní restauraci v Dallasu.

První Post Scriptum se událo v roce 1991, kdy se k mezitím hvězdnému triu Galley, Hughes, Holland přidává na reunion tour 91 všudybyl Geoff Downess (ASIA, YES, BUGGLES) a pod hlavičkou TRAPEZE vychází v roce 1993 live Welcome to the real world. Podruhé se TRAPEZE coby kmenové trio objevují pohromadě v roce 1994 na vzpomínkovém koncertu za Raye Gillena (BADLANDS, BLACK SABBATH, PHENOMENA).

TRAPEZE i přes obrovský potenciál (pre)allstars bandu nikdy komerčně neuspěli. Jejich styl a sound byl pevně vrostlý do blues, připodobnil bych jejich přístup k FREE a pokračovatelům.

Světla ramp

Po rozpadu TRAPEZE se Mel Galley nějaký čas usazuje v Dallasu, kde především komponuje, zakrátko ale na Monsters of Rock v Donningtonu dostává od Coverdalea lano k WHITESNAKE.

Domlouvá se na malém odkladu nástupu, na Saints & Sinners (1982) je uveden narychlo jen jako doprovodný vokalista, v té době totiž finišují práce na prvním albu projektu jeho bratra Toma - PHENOMENA, který měl v té době obrovskou publicitu kvůli velkým jménům v sestavě: zpěv a basa Glenn Hughes, kytary Mel Galley a "Big" John Thomas, basa Neil Murray, bicí Cozy Powell a Ted McKenna, klávesy Don Airey a Richard Bailey, produkce Tom Galley, koncept Wilfried F. Rimensberger. Vydání Phenomena I (1984) bylo mezi zasvěcenými událostí. Mezitím si Mel zahrál i na albu Octopuss (1983) svého parťáka Cozyho Powella.

K WHITESNAKE nastupuje tedy Mel na plný úvazek o půl roku později, na albu Slide It In (1984) je uveden jako spoluautor u více jak poloviny skladeb! Část kytarových partů Micky Moodyho i Mela Galleye převálcoval pro metalicky nablýskanou americkou verzi John Sykes, bylo kolem toho tehdy trochu dusno. V roce 1984 v Německu měl Galley docela těžký úraz ruky, když v opileckém rozmaru blbnul, poskakoval po zaparkovaných autech a při pádu si ošklivě zlomil ruku.

V roce 1986 spolu s dalšími odpadlíky z WHITESNAKE, Bernie Marsdenem a Neilem Murrayem, dává dohromady projekt MGM. Sestavu doplnil John Marter (mj. MR.BIG, VOYAGER), kapela koncertovala, měla dobré recenze, ale nakonec u Mela zvítězila rodina.

V létě 1987 se Mel a Tom Galleyovi opět sešli při práci na projektu PHENOMENA (II). Opět výpravná bombastická muzika a hvězdný ansábl: zpěv Ray Gillen, Glenn Hughes, John Wetton, Max Bacon, kytary Kyoji Yamamoto, Mel Galley, Scott Gorham, "Big" John Thomas, basa Neil Murray, John Wetton, bicí Michael Sturgis, Toshihiro Niimi, klávesy Leif Johansen, Richard Bailey. Album Dream Runner (1987) bylo opět skvělé, k Melově skladbě „Did It All For Love“, zpívané Wettonem, byl natočen videoklip.

V roce 1991 se Mel ocitl opět v TRAPEZE na již zmíněném reunion tour.

Pohoda, klídek, piánko, lampička ...

Od té doby se Galley věnoval spíše jen příležitostným projektům, objevoval se například čas od času po poku Glenna Hughese, zúčastnil se všech pokračování PHENOMENY, od roku 2007 - dokud mu to zdraví dovolilo - pokračoval v přípravě jejího pátého alba, které by se mělo objevit na pultech příští rok.

Občas si se svými fanoušky zachatoval, jako jeden z mála veteránů se osobně staral o svůj profil na myspace. Při jedné takové povídačce z roku 2007 například prozradil: že největší vliv na jeho hru měl zpočátku Peter Green a Jeff Beck (ten byl evidentně pro tehdejší začínající kytaristy doslova modlou, čnící nade všemi ostatními, vzpomínají ho všichni), že jeho nejoblíbenější kytara je Black Les Paul a preferuje otevřené ladění G nebo D, vysvětlil i svůj americký akcent a hodil do placu pár zážitků, třebas o incidentu s Joe Walshem z JAMES GANG, jenž v houstonské Music Hall neunesl vyvolávání TRAPEZE publikem a kytary hnedle lítaly vzduchem, anebo jak se placení neplacení muzikantům řešilo v Texasu občas s kulovnicí v ruce. Patřil k těm rockerům, kteří by mohli napsat o svém životě poutavou knihu, měl vypravěčský dar, smysl pro humor i pamatováka. Byl to nepochybně skvělý chlap.

Vzpomeňte si na něj občas ...

Glenn Hughes, 3. červenec 2008: "He was my oldest, closest friend, bandmate and brother."

Jaromír Merhaut