Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 24.06.2013

Tangerine Dream pro mě v sedmdesátých letech znamenali novou odnož progresivní hudby, která se vydala od klasického pojetí rocku směrem k odvážných elektronických impresím nijak nesvazovaná bicími nástroji a klasickou instrumentací (i když i u nich se občas objevily klasické nástroje, které v rockově hudbě nemohly chybět…). Doba byla otevřená bezbřehým experimentům a Tangerine Dream patřili mezi průvodce do neznámého a neprozkoumaného světa hudby. A protože patřili mezi první, kteří elektroniku objevili jako nový neznámý prostor, tak jejich zvukové erupce přitahovaly mimořádnou pozornost… Album Rubycon vyšlo, když jsem byl na vojně a tak ke mně dorazilo až s jistým zpožděním výrazně později. Nicméně kamarád, který mě tehdy zásoboval zahraničními alby mě jednou „donutil“ zasednout a tyhle elektronické inženýry analogového soundu z NSR vyslechnout. Byl jsem překvapen. Předtím jsem od nich znal album Alpha Centauri. To byl dost tvrdý oříšek na rozkousnutí, ale zdálo se mi, že na albu Rubycon se kapela posunula směrem, který byl pro mě akceptovatelný. Sugestivně už působil sám obal alba v modrozeleném tónu, který hodně souzněl s tím, co Froese, Franke a Baumann vytvořili…
RUBYCON – PART ONE – elektronické tajemno s řadou bloudivých zvuků, které mohou vyvolávat různé asociace. Cestu pustým městem, cestu hlubokým lesem uprostřed noci, cestu neznámým podzemím do neznáma…Tady se fantazii meze nekladou. Kompozice má dlouhou stopáž přes sedmnáct minut a tak lze očekávat řadu impresivním a expresivních proměn. Šum elektronického větru se prolíná s bzučením synthesizeru, který napodobuje trubku a přelévání elektronické clony pojednou prolíná s křikem virtuálních racků nad virtuálním mořem. Po elektronických impresích konečně tahle hudební směs nesvázaných tónů a zvuků dostává nějaký tvar daný konturami. Elektronické percussion, které vytvářejí rytmickou linku dotvářejí minimalisticky opakující se schéma, které vyvolává zvláštní atmosféru a při poslechu se zavřenýma očima a navíc v samotě a potmě, myslím, že celý elektronický hudební útvar navodí atmosféru astrálního nekonečna. Některé momenty jakoby se v krátkých sekvencích mohly klidně vložit do pinkfloydovského opusu Ummagumma, místy i Dark Side Of The Moon, ale opravdu jen některé momenty. Do hypnotického rytmu vstupuje různé kreativní zvuky, čeřené elektronikou, ale místy vzniká iluze fragmentů arabské hudby. Kompozici nelze upřít napětí, neohraničitelnou představivost, horrorovou strašidelnost a šamanskou tajemnost. Není to hudba pro každý den, ale myslím, že pro občasné vzdalování se realitě, které je někdy v životě člověka nutné, je tohle vstupenka do toho pravého imaginárního světa fantazie…
RUBYCON – PART TWO – úvodní část druhé kompozice začíná hodně ponuře a přelevání elektronických vln zní místy mírně depresivně a vidím před sebou vizi vybombardovaného města bez lidí, hromady ruin, sutě a krajinu bez života… Polyfonní synthesizerové elektronické sbory jakoby navozovaly pláč a žal vražděných lidí, nebo těch, kteří zahynuli po náletech nebo postupem fronty. Také tato kompozice je delšího formátu a umožňuje nám se hlouběji ponořit do samotného tématu, kde Edgar Froese, Chris Franke a Peter Baumann novodobí elektroničtí impresionisté navazují svým jazykem na díla klasiků. Elektronické percussion pracují jako neviditelný buchar s umírněným tónem, ale to svištění větrů, které simuluje les smyčců nás nadzvedává od zemské tíže a nese nás nekonečným prostorem… Dokázal bych si tenhle elektronický opus představit jako soundtrack k nějakému filmu z oblasti science-fiction (což ostatně v dalších letech Tangerine Dream prováděli). Pokud máte doma kvalitní hifi aparaturu, můžete si vychutnat elektronické imprese do sytosti s jemnými nuancemi, které tahle hudba přináší…. S nekonečného astrálního prostoru jsme mezitím přistáli na zemi na břehu virtuálního moře, a šumící příliv nekonečných vod se teď přelévá kolem nás s železnou pravidelností. Astrální tón se ale z impresionistických kreací nevytratil a je zde dále přítomen. Těžká melancholie se rozprostírá v tomhle nezměřitelném prostoru ruku v ruce s imaginární okázalostí a snovými obrazy, které posluchači vytanou při poslechu na mysli. Docela by mě zajímalo, co by na tyhle hudební obrazy řekl takový Igor Fjodorovič Stravinskij, Olivier Messiaen nebo Aaron Copland. Ti všichni tvořili se smyčcovými tělesy a se symfonickou klasikou progresivní hudební obrazy, tady všechno vzniky synteticky, ale dojem na posluchače není) alespoň v mém případě tak až moc diametrálně odlišný svým dopadem při poslechu….
Myslím, že celkem logicky vytanou při poslechu člověku na mysli elektronické experimenty jejich krajana Klause Schulzeho, ale i geniálního japonského skladatele a performera Isaa Tomity a také trochu Stomu Yamashty. Řekl bych, že v dnešní době šla progresivní elektronická hudba jiným – spíš komerčním směrem a také v nekonečné řadě dalších alb Tangerine Dream je cítit prolínání společenské objednávky a komerčního využití. Nepravidelně jsem pak tu a tam si jejich další alba poslechl, ale třebaže zvuk byl dokonalejší, nabyl jsem dojmu, že se jedná o jakousi elektronickou vatu pro různé použití, třebaže mě některá alba docela mile překvapila. Řekl bych, že projekt Rubycon a Stratosfear (také Cyclone) bych osobně zařadil mezi jejich špičková alba a jejich poslech mohu trochu náročnějšímu, ale hlavně vnímavějšímu posluchači doporučit.
Není bez zajímavosti, že tahle kapela inspirovala a ve své době nabízela řadu aspirací i Romanu Dragounovi (Progres 2, Futurum, T4…)
Kdybych měl absolvovat ten sisyfovský úkol a recenzovat albovou produkce Tangerine Dream, byl bych v počtu hvězdiček velmi skoupý, ale v případě alba Rubycon se nezdráhám nabídnout plný počet hvězdiček!