Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 15.07.2011

Anglická skupina Camel u nás nebyla v sedmdesátých letech nějak výrazně nápadně akcentována. Tento typ hudby nepatří do ryzího artrocku, podle našich zjednodušených hledisek a měřítek. Je to progressive rock ovšem s řadou různých ingrediencí, v němž se klasický rockový instrumentální inventář propojuje s elektronickými vymoženostmi své doby, ale i s akustickými nástroji…
Kapela vznikla v Guilfordu, v oblasti Surrey, ale chce se mi říci, že by mohla být bez vážnějších šrámů zařazena do tzv. „canterburské scény“, jako např. Caravan, Wild Flowers, nebo Matching Mole… Na druhé straně ranní Genesis a Camel nejsou zase tak úplně vzdálení příbuzní, třebaže Genesis dalšími alby více zhutňovali sound a vrstvili pompéznější harmonické struktury…
U nás ji znali spíše opravdoví znalci progresivní britské scény, ale rozhodně se nestali nějakou masovou kapelou. Kdo chtěl poslouchat u nás v dané době něco jiného než hard rock, jazz rock a měl rád v hudbě rozmanitost a náladotvornost uchyloval se k Yes, Genesis, Gentle Giant, Van Der Graaf Generator, nemluvě o Pink Floyd nebo o Emerson Lake And Palmer…. Tyto skupiny vlastně u nás do značné míry „odebíraly“ posluchače kapelám jako byly Caravan, nebo Camel…
V Británii měli Camel ovšem velmi slušné postavení a respekt a svoje věrné publikum. Myslím, že vrátit tuto kapelu do posluchačského povědomí je zcela namístě, tak jako ji trochu představit těm, kteří o ní vědí málo, anebo naopak o ní nikdy neslyšeli…
Kapela měla samozřejmě svůj hudební předobraz, který se ale neprosadil v šedesátých letech, ale v první polovině let sedmdesátých už kapela s jasnou koncepcí vstoupila do nahrávacího studia Morgan v Londýně a v produkci Dave Williamse natočila první eponymní album…Hlavními osobnostmi kapely byli kytarista a zpěvák Andrew Latimer a klávesový hráč a zpěvák Peter Bardens.
Ten v r. 1965 společně s kytaristou Peterem Greenem a bubeníkem Mickem Fleetwoodem působí v kapele The Peter B´s Loooners. Tohle trio pak vytváří další kapelu Shotgun Express, v níž zpívají tehdy ještě neznámí Rod Stewart a zpěvačka Beryl Marsden… to je ale jiná historie…
To už se ale Bardens a Latimer spojují s dalšími hudebníky a začátkem r. 1973 je na světě první studiové album…

SLOW YOURSELF DOWN – začátek vykazuje poměrně energický nástup. Zastřený vokální projev Latimera nemá patetický náboj a tak jej vnímáme jako nedílnou součást celku, v němž vnímáme hammondky, energickou basovou linku a bicí nástroje doprovázené percussion. Latimerova kytara ovšem nekompromisně vstoupí do skladby jako vítr od mořského pobřeží a Bardensovy klávesy zaujímají široký prostor. Jeho suverénní hra a technické zvládnutí klaviatur jsou na jedinečné úrovni. Vokální linka sleduje melodickou nástrojovou linku a vzájemně se doplňují. Wardovy bicí nástroje vás zasypají řadou breaků, ale ani ony agresivně nevyčnívají.

MYSTIC QUEEN – výrazně pomalejší baladicky pojatá skladba spíše rozjímavého charakteru, akustické kytary se spojují s hammondkami, je důrazná, ale není to žádná vlna tsunami. Mollové tóniny mají svoji melancholickou charakteristiku, do níž vstupuje Latimer čistými tóny elektrické kytary, sound se nám trochu rozostří v celkovém pojetí a nabývá na větší hutnosti. Pěveckého partu se zde zmocnil baskytarista Doug Ferguson. Akustická kytara přede jemné vlásečnicové tóny a bzučení mellotronu se prolíná s hammondkami. Přeznívající tóny kytary elektrického vibráta mají vyrovnávat napětí, které dodá bicí baterie bubeníka Warda…

SIX ATE – harmonické proměny a melodické náladotvorné kouzlení tuhle skladbu implicitně posunují na okraj jazzu, nebo spíš jeho kontemplativní atmosféry. Výtečná vzájemná souhra varhan, kytary, rytmiky a akcentovaná unisona jsou na vysoké úrovni. Suverénní výrazové prostředky výrazně dokresluje VCS3 synthesizer, v této době velmi populární a aplikovaný do různých derivátů klávesového zaměření… V této skladbě se Camel v jistém smyslu ke dříve citovaným Caravan přibližují, i když to srovnání nelze brát jako absolutní. Práce dynamických odstínů a harmonických proměn se zde děje ve velkém stylu a kdo má smysl pro jemné proporce tohoto hudebního pojetí, tak tyhle postřehy může identifikovat. Velmi zajímavý autorský počin pro album….

SEPARATION – Latimer opět stojí před mikrofonem. Jeho zastřený hlas už identifikujeme. Skladba ovšem získá údernější podobu, která posouvá celou kompozici na práh hard rocku. Na rozdíl od něho je zde ovšem mnohem více vynalézavějších hudebních postupů, které se nespokojí s přímočarostí riffů. Pravděpodobně lze označit tuto skladbu za „nejzásadnější a nejrockovější“ příspěvek na albu

NEVER LET GO – krásné intro na akustickou kytaru. Přediva tónu velmi příjemně zvoní, tikají a cinkají. Za nimi se vznáší ortelný sound mellotronu, který už učaroval před nimi Moody Blues, King Crimson a Genesis… Píseň je bombardována bubenickými breaky a důraznými basovými linkami, ale přesto zde převládá onen postpsychedelický sound. Bardensův mellotron výtečně supluje příčnou flétnu. Nádherné harmonie a nostalgická atmosféra dávají vyniknout v subtilních pasážích jisté snovosti, ale bubenické eskapády hrnou celou skladbu před sebou. Vokálního partu se ujal Bardens a jeho hlas vykazuje nejvyšší rozsah, třebaže ani on nemá ten jasný a pronikavý vokál, což ale vůbec nevadí. Velmi silná skladba – po rytmické i melodické, ale i aranžérské stránce…

CURIOSITY – pohodová atmosféra tikajících bicích nástrojů a opakovaných basových modulací zvolna nabývá na intenzitě, kdy se skladba zpevňuje v kompozičních základech a Bardensův klavír hraje jasné a čisté tóny, Latimerova elektrická kytara dostane příležitost razantněji se vmísit do tématu, střídaná Bardensovým opakovaným klavírním tématem a přeznívanými tóny elektrické kytary. Synthesizer VCS3 příjemně bzučí nad celou hudební stavbou a je střídán klasickými hammondkami. Latimer zahraje na kytaru výtečné ohýbané tóny jazzového typu, ale prolínají harmonických struktur vás odvádí do dalších muzikantských melancholií. Fergusonův hlas má podmanivý hall a uvádí celou skladbu do finále…

ARUBALUBA – závěrečná skladba ve středním tempu přináší důrazný zvuk vrstevených hammodek, akcentované elektrické kytary a baskytary s údernými bicími nástroji. Rytmická proměna najednou skladbu ve velmi rychlém tempu, jako v běhu o závod skladbu totálně promění do nového pojetí. Rocková identita je nezpochybnitelné, třebaže kytarové tóny nejsou ostře nabroušené a od jeho ostří neodletují jiskry. Ward ovšem se svou bicí baterií neustále topí pod hudebním horkovodem, kde zaznívají šumění a bublání a to už i Bardens se emocionálním způsobem zmocní hry na hammondky a rytmika mu k tomu vytváří to správné podhoubí. Akcentované mocné údery nabíjejí skladbu dosud netušenou energií, jakoby si chtěla skupina Camel vynahradit subtilní a lyričtější pasáže v předešlých skladbách. V závěru už máme co do činění s nekompromisní rockovou jednotkou a do opakovaného tématu zaznívá tajuplné šumění….


Některé albové debuty rockových kapel jsou jednoznačné a úspěšné hned od prvopočátku, jiné spíše jakoby si oťukávaly posluchače a snažily se je připravit na nějaké Zásadní Velké Dílo. Podle mého názoru je první eponymní album skupiny Camel vynikajícím nástupem. Hudebním kritikům se líbí víc album Moonmadness a komerčněji uspělo zase album Snow Goose. Osobně mám pocit, že ta kvalita po všech stránkách je čitelná hned od prvního alba.
Možná na úplných pět hvězdiček ještě album nedozrálo (dal bych čtyři a půl – což jasně nejde), takže dávám zcela oprávněně čtyři hvězdičky, protože jiná varianta se mi ani nenabízí. Camel jsou skvělí a dovedou mě o tom přesvědčit už od první skladby!