horyna - @ 23.04.2018 | #

Jirkova recenze na album Belive britských neoprogresivních melodiků Pendragon mě natolik navnadila, že jsem neodolal a desku si za pár hodin poslechnul. Že jsem z ní byl znovu nadšený netřeba zdůrazňovat a chuť na další Pendragon se dostavila takřka okamžitě. Netuším jak ostatní, ale já osobně s některými nahrávkami určitých kapel jaksi automaticky páruji jejich další, časově podobné výrobky, které společně vytváří imaginární dvojice či triumviráty. Tak mám kupříkladu v jedné škatuli a vždy návazně poslouchám alba Kingdom of Desire a Tambu od Toto, Aqualung a Thick as a Brick od Jethro Tull nebo právě Not of This World a Believe partičky Nicka Barretta.

Jak jsem kdysi psal u Belive, jejich desky se dají rozřadit do určitých vývojových etap. Not... je mezistupeň mězi starou, vysoce melodickou tvorbou kapely a tím, co přijde s deskou Pure. Ale na rozdíl od Believe se poměrně často ohlíží nazpátek a po moderních vsuvkách s decentní industriální patinou je tady pusto a prázdno.

Nahrávka je technicky vysoce promakaná. Dýchá skrze přítulně zasněný, pinkfloydovský opar a ve studiu dostala precizní, nástrojově vyvážený zvukový zábal. Každá ze skladeb obsahuje dostatek silných nosných momentů a její poslech v jednom zátahu plyne jako horská průzračná bystřina. Do kategorie nejlepších skladeb bych zařadil věci All Over Now, Green Eyed Angel a dlouhatánskou A Man Of Nomadic Traits.

Not Of This World je prvním malinko výraznějším úkrokem stranou po patnácti letech a pěti studiových deskách. Pendragon si oproti The Masquerade Overture uvědomují, že doba kráčí mílovými kroky kupředu a že jejich klávesově patetický styl se do ní už vůbec nehodí. Clive Nolan mění zvuk svých klávesových rejstříků a Nicku Barrettovi jako skladateli jde o hlubší emoční proporce s jasným cílem odlišit se.

horyna @ 29.04.2018 13:24:29 | #
Zajímavá teze, tak zřejmě nejsem jejich pravověrný fanoušek, protože stojím na úplně opačné straně barikády.

Půjčím a pozměním si od Miry začátek:
Ako poslucháč/fanúšik kapely, ktorú poznám (a často počúvam) vyše 10 rokov to vnímam takto:
Album The Masquerade Overture hodnotím ve zjevném protikladu s většinovou základnou jejich fans. Pro mě právě na této a předešlých deskách kapela rozvařovala, recyklovala a opakovala své podobné, v jednom kruhu bloudící melodie (a to mám ty desky hodně rád). S nahrávkou Not of This World přichází konečně zlom (ten velký až s Pure) a každé další album sází na promakanější postupy, častější změny rytmů a hlavně nálad. Pendragon šli do sebe, už nechtěli být jen přičinliví žáčci Pink Floyd, porodili pro sebe nový styl, který jim otevřel neznámé dimenze. Nolan šel na přelomu milénia jako klávesista neuvěřitelně nahoru, jak tady tak u Arena. Začal mnohem víc používat samply a svůj arzenál obohatil neskutečným spektrem zvuků a drsných nálad. Barett dopiloval svůj skladatelský potenciál a vlastně vypiplal Pendragon pro příští roky, aby mohli kráčet dál a nabyli jen k smíchu jako další přeživší fosílie.
Neberu fandům jejich ideál, věřím, že tady má Mira pravdu, jen tu kapelu a její vývoj vnímám jinak.
Díky bohu za ty (Pendragon-ské) dary a čert vem nějaké ideály. Způsob odlišit se je prvotním znakem každého z nás.