Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 30.01.2019

Když imaginárně prohrábnu anglickou neoprogovou scénu a tak nějak se mi v hlavně spustí automatické play, vždycky se ve mě probudí pozitivní, hřejivé vibrace. Mám ty hochy, obdobně jako třeba mr. Horyna, zkrátka rád a přijdou-li na řadu, nikdy nezklamou.

Zatažená obloha se projasňuje, údery blesků jsou minulostí. A z toho všeho pluje v nejskvostnějším fishovském duchu fantaskní If I Were the Wind (and You Were the Rain). Mocná výprava střídá křehká zákoutí malovaná po hackettovsku kytarami a klavírem. Takhle hromovou overturu abych v celé progové squadře pohledal. Dance of the Seven Veils je epickou progovou katedrálou, vystavěnou ve dvou podlažích. Bytelný základ poskytuje nejdokonalejší gilmourovská poklona Faithless, při které vám jeden kapesník stačit nebude; druhá část All Over Now je košatým Nolanovým (a Smithovým) vyvrcholením zpoza klapek. Další rozsáhlou pohádkou je titulní třídílná velkoskladba. Úvod pracuje podle nejpřísnějších banksovských měřítek - jako šlapající turbína. Přitažlivé tóny akustik spletených s jemnými úhozy klavíru přivanou adrenalinově našlápnutou skvostnou jízdu Give It to Me.

Má-li tohle dílo božské atributy, pak takovým dotekem je jistě Green Eyed Angel. A nejen názvem. Tady zůstává naše snažení a pachtění v propadlišti a nastupují vyšší Síly. Jinak si těchto 6:40 vyložit nedovedu. Skoro dvanáctiminutová zastávka A Man of Nomadic Traits ovšem opět drží laťku nejvyšší úrovně. Výsledkem je stužka temných nálad a odstínů, střídaných vypjatou nadějí - tady to má opravdu sílu přenést vás to do pouště a meditovat. Skoro osmnáct minut trvající dvoudílná suita World´s End je více než důstojným zakončením těchto ostrovních hodů. ´Ztracené děti´ mají zřetelný floydovský, pokorný ráz a ústřední duo tu předvádí elitní, téměř symfonický výkon. And Finally... vrcholí nadýchaně a pateticky pod jistou Nolanovou režií, která útočí na emoce bez skrupulí.

Jsem majitelem bonusové verze, takže jako bonus je přibalena starší věcička Paintbox, která ani v akustickém hávu neztratila nic ze své chladivého doteku. Ve stejném duchu je vyvedena i King of the Castle, akustická perla přivolávající duchy dávno zašlých časů oživovaných takovými esy jako Steve Hackett či Anthony Phillips.

Spolu s fishovskými Marillion, Arenou, IQ nebo Pallas stojí u mě Barrettovci nebezpečně blízko vrcholu. Fantastický melodický orgastický uragán s názvem Not of this World není z tohoto světa: je božský. A to by se autorům líbilo.