Reakce na recenzi:

fernetti - @ 09.09.2007

Bez mučení přiznávám, že jsem druhou desku floydů nikdy moc neposlouchal. Když nad tím tak přemýšlím, tak ani nevím proč. Jasně, ve srovnání s tím, co Pink Floyd natočili po Meddle (a před The Final Cut…) obstojí jen máloco, ale i tak mě docela mrzí, že jsme si při svém poslechu floydů spíše vyzobával pouze živé verze Set The Controls a Saucerful než abych si tuhle desku poslechl pěkně od začátku do konce, jak se sluší a patří. A dobře mi tak, protože až teď, kdy jsem si ji opět párkrát pozorně poslechl, si musím svůj názor na ni silně poopravit. Zpětně se jí i tímto způsobem za svůj dřívější macešský přístup omlouvám - nezasloužila si to. Co prvního bych rád vyzdvihl, je to, že album je homogenní, tzn. takové, jaké má podle mě každé pořádné album být: má totiž nejen své vrcholy, ale i poklidné nížiny, z nichž se na tyto špičky v mracích šplhá a následně z nich i sestupuje. Výšiny drsné, nepřístupné, ale božsky dokonalé a nížiny medově úrodné, pozemsky ospalé a líné, tak přízemní a přitom barevné, jak jen může pozemský život být. Tento kontrast, který se ale geniálně v tvorbě Pink Floyd projevuje skoro pořád, vnímám i zde a za sebe jej velice pozitivně kvituji. Udělat desku, na které bude jedna půlka z A Saucerful Of Secrets a druhá ze Set The Controls… by nebyl problém a už to by stačilo k tomu, aby za to byli floydi plácáni po ramenou. Ale právě přítomnost řachavě výsměšné Corporal Clegg (Jak já ji kdysi nesnášel! Dnes už je to o poznání lepší…) nebo obyčejné „vycpávkové“ See Saw, která ale podle mě žádnou vycpávkou není, dělá z toho alba dílo jednolité, které funguje jako celek, nikoliv jako složenina náhodně poskládaná z různých písniček. Půjdu-li dál, pak v tomto ohledu přirovnávám dramaturgii desky složenou z těchto kontrastů k následujícím albům Meddle či Atom Heart Mother (San Tropez a Fearless vs. Echoes nebo Alan´s Psychedelic Breakfast vs. Atom Heart Mother). Je to dospělá deska, která snese srovnání s další tvorbou Pink Floyd, byť v tomto případě si Pink Floyd spíše jen kolíkují své hřiště – definují svůj jedinečný zvuk, harmonické postupy, pracují s vytvářením a proměnami nálad a barev. Už tady ale tohle zvládají s takovou dospělostí a bravurou, že už na tomto albu se přiřazují ke špičce toho, co bylo kdy v hudbě stvořeno. Záměrně nepoužívám žádný přívlastek typu („progresivní“, „artrocková“ apod., protože konkrétně v případě Pink Floyd jsou veškeré, hudebními kecálky vytvořené škatulky zoufale těsné a nepřesné – myslím si, že to, co Pink Floyd tvořili byla, jednoduše Hudba s velkým Há).
Abych ale už neunavoval svými úvahami a analogiemi, přistoupím k lehkému opisu jednotlivých skladeb:

Let There Be More
Deska začíná ozvěnami předchozího Pipera: undergroundová, Barrettovsky nervní kytara, Masonova perkusivní rytmika, Wrightovy orientální klávesy: to vše je shrnuto do nástupu, který se ale ani pořádně nerozjel, aby už byl bez milosti popřen zvukem úplně jiným, ne barrettovským, ale už čistě floydovským. Ten kontrast je tak jasný, tak zásadní a prorocký, jako je samotný hypnoticky uhrančivý konec skladby. Pink Floyd tímto všem jasně říkají, kým doopravdy jsou a hlavně, kým budou.

Remember A Day
Geniální úvodní čtyřtaktí, zlomené do úvodního motivu, kterému dominuje Masonovská rytmika, do níž vyšívají Wrightův klavír a kňouravá Gilmourova kytara – tak začíná Remember A Day; písnička, v níž nám Rick povzdychává nad ztraceným mládím. Je to docela jednoduchý nápěv, který se ale rozkošatil do krásné skladby, kterou shazuje pouze lehká naivita textu – srovnejme zdejší „Remember a day before today“ s hořkým „Remember when You were young“ (Shine on You crazy Diamond z Wish You Were Here) a je jasné, co mám na mysli. Nicméně to, čím se Pink Floyd později proslavili, je už tady velmi zřetelně slyšet a cítit: promyšlená, důmyslná stavba skladby od začátku do konce, vynikající práce se zvukem, rafinované a přepestré vrstvení zvuků a pazvuků, zasněná melancholie (byť na tu ještě pánové, vzhledem ke svému věku ještě úplně nemají…).

Set The Controls For The Heart Of The Sun
První z vrcholů alba; skladba, která se stala nesmrtelnou zejména díky svému živému (a živelnému) provedení, které Pink Floyd natahovali na dvoj- až trojnásobek původní albové stopáže. Na desce prý jsou použity sekvence, které ještě nahrál Syd Barrett (skladbu hráli floydi naživo už koncem roku 1967 ještě se Sydem), ale v celkovém vyznění skladby už po něm není ani památka. Tam, kde byla dřív Sydova hravost nebo nekonečná improvizace, zůstala hypnotická bezútěšnost a vyprahlost – něco, co bylo vlastní nikoliv Barrettovi, ale Watersovi. Oproti koncertním verzím, kde si zřejmě nejvíc užíval Gilmour se svým stratocasterem, je tohle albové provedení o poznání barevnější a průzračnější, posluchačsky stravitelnější.

Corporal Clegg
Pro mě poněkud rozporuplná věc: vadí mi hodně po zvukové stránce (vypálená kytara napravo, v refrénu je pak pro mě úplně nepochopitelně slyšet zase úplně nalevo), bicí jsou takové divně znějící, jakoby z dálky, celkově mi to přijde takové nějaké toporné, jakoby násilně sešroubované, nepřirozené. Jinak je to první písnička, v níž se naplno projevil později tak typický Watersův sarkasmus – v tomto případě na mě ještě působí mladicky nerozvážně, tzn. přesně v té pozitivně laděné rovině parodických skečů Monty Pythonů. Bohužel ve své pozdější tvorbě Roger Waters stále více přimíchával k tomuto základu ještě navíc zlobnou depresi, až je ten jeho pelyněk téměř na hranici stravitelnosti (The Final Cut). Ale o tom až jindy…

A Saucerful Of Secrets
Druhý opus magnum toho alba – zlověstná mračna, psycho jak prase, psychopazvuky, které budou ještě znásobeny na nadcházejícím albu More. NĚCO se blíží, nejistota se dá krájet, husto jak při konci světa a najednou šup, vše náhle nepozemsky mizí. Ale to jen na okamžik, než začne druhá část, kterou uvozuje Masonovo ostináto, k němuž se přidávají Wrightovy apokalyptické údery do kláves a Gilmourovy kytarové nájezdy. Ozývají se pazvuky jak z rádia, které jakoby zoufale ladilo cokoliv, co kdo vysílá z matičky Země. Vládne permanentní frontální porucha, zmatek, destrukce a strach. Bouře utichá, aby se opět vrátila v podobě hluku přibližující se bouře, zní pouze zlověstné varhany, ohlašující zkázu všeho a všech. Naštěstí ale každá bouře jednou končí – i tato: příčná flétna uvozuje postapokalyptické varhanní rekviem, doplněné zpěvem nebešťanů (poslední část nazvaná Celestial Voices). Vše minulé je pryč, vládne jen nebeský mír a soulad. Tato skladba má pro mě osobně hluboké metafyzické sdělení, které ji řadí po bok Echoes a Atom Heart Mother. Zajímavé je v tomto ohledu srovnání s Watersovým Radiem KAOS (konkrétně závěr alba a Four Minutes a navazující Tide Is Turning).

See Saw
Vždycky mě dostane ta nepopsatelně slunečná nálada a barevnost, která na mě z této jinak poměrně jednoduché písničky sálá. Zvuk nahrávky mě obklopí svou filmovou rozmáchlostí a barvou, kterou dokáží vytvořit smyčce (byť si vůbec nejsem jistý, jestli zvuk těchto smyčců nevykouzlil Rick Wright se svými hammondkami – nejspíš ano, protože nikde jsem o účasti symfonického orchestru při natáčení desky nedočetl). Text a jeho význam je pro tuhle skladbu úplně nepodstatný, slouží pouze celkové konejšivě uspávající náladě. Nemůžu si pomoct, ale jaksi podvědomě mi tahle písnička dělá společníka pro skladbu San Tropez z Meddle.

Jugband Blues
A nakonec vzpomínka na Syda aneb šramlovité blues, jak ho může udělat leda Syd Barrett: přímočaré, rozverné, jednoduché,ale přitom vůbec ne blbé. Písnička mi hodně připomíná Bike nejen tím zakopávajícím rytmem, ale vůbec celým zvukem a náladou. Ale tam, kde Bike končila a začal ještě zvonit a hrát Sydův kouzlostroj, tam v případě Jugband Blues začne hrát pomatená dechovka (pro mě jde o odkaz na Sydovy psychické zmatky), aby nakonec po ní Syd úplně normálně (tedy tak čistě a průzračně, jako když byl Syd ještě v pořádku) dozpíval své poslední verše s Pink Floyd. Slunce zapadlo, jen poslední Sydovy verše zůstaly dodnes nezodpovězeny: A co je vlastně sen? A co je jen pouhý vtip?

Nerad hvězdičkuju, ale pro pořádek dávám čtyři z pěti, byť mám sto chutí dát hvězdiček pět. Bohužel musím – ani ne tak kvůli desce samotné, ale kvůli tomu, že skutečné tvůrčí vrcholy na Pink Floyd teprve čekaly.