Reakce na recenzi:

chimp.charlie - @ 28.06.2019

Rammstein jsem nikdy systematicky neposlouchal, po určitou dobu jsem byl ale vystaven jejich pasivní konzumaci prostřednictvím své mladší, tehdy pubertální dcery. Jenže občas se stane, že se pár věcí sejde a člověk si k něčemu vytvoří vztah skoro proti své vůli. Za prvé jsem u dcery zabodoval, když jsem jí tuhle desku coby žhavou novinku přivezl přímo z Německa, kde jsem byl na pracovní cestě. Pak si nešlo nevšimnout, že kravál, doléhající z dětského pokoje k mému kritickému sluchu, je přece jen trochu jiný, že dosavadní převážně elektronický sound vystřídaly mně sympatičtější rockově drsné kytarové riffy. A konečně jsem po čase zhlédl video z koncertu, kde podstatnou část setlistu tvořily právě skladby z tohoto alba (DVD Völkerball). Přátelství bylo zpečetěno.

Nevím, jak tenhle styl přišel k označení „industrial metal“, ale budiž, přijměme pravidla hry. Zvuk nahrubo soustruží dvojice často unisono hrajících kytar, kování za studena obstarají strojově úderné bicí, to vše na pozadí temně hučící baskytarové vzduchotechniky. To, co surovému obrobku dává tvar, jsou ale klávesy; nejsem sice s výrobními procesy v tomhle podniku detailněji obeznámený, ale řekl bych, že tvůrčí vklad Christiana Lorenze je nejinvenčnější. A pak je tu samozřejmě finální povrchová úprava – zpěv Tilla Lindemanna. Ten je schopen zaujímat rozmanité polohy, jak lze demonstrovat například na písni Stein um Stein: od vemlouvaného náboráře („Ich habe Pläne, große Pläne…), přes agitátora burcujícího k překročení plánu (… Stein um Stein! …), až po obsluhu stroje s končetinou v soukolí (… schreeeeiiiiien!!!!“). Jen pro zajímavost: Till v nějakém rozhovoru řekl, že zatímco v běžné řeči vyslovuje charakteristicky německé hrdelní „r“, při zpěvu mu samo od sebe „naskočí“ to naše (alveolární vibranta, jak mě poučila výše vzpomenutá dcera, která mezitím vystudovala lingvistický obor a povila mi vnuka).

Samostatnou kapitolou jsou texty. Kapela samozřejmě musela splnit povinnou kvótu morbidit, z nichž nejšťavnatější je skutečným případem kanibalismu inspirovaná MEIN TEIL, ale i již zmíněná STEIN UM STEIN (balada o tom, kterak své milé postaví dům, v němž ji zazdí). Nicméně i tito muži mají své dny, kdy trpí frustracemi (akustická LOS nebo KEINE LUST – jakási německá obdoba Satisfaction), a když na to přijde, umějí mít i srdce na pravém místě (OHNE DICH či AMOUR). Asi nejznámější peckou alba je však AMERIKA, beroucí si na paškál kačer- a macdonaldizaci Evropy.

Nedá mi to, abych se ještě krátce nezmínil o DVD Völkerball. Jevištní prezentace přidává téhle hudbě další nepominutelný rozměr, i když první, co vás po zhlédnutí videa asi napadne, je, že s Tillovou zálibou v plamenech to nebude jen tak. Když jsem pozoroval muzikanty při práci, napadlo mě také, jak často – a často mylně, jak jsem měl párkrát možnost se na vlastní oči přesvědčit – si my běžní smrtelníci personifikujeme umělce do zhýralých bohémů topících se v chlastu a drogách. Jenže při pohledu na tuhle jistě na milimetry a vteřiny vypočítanou show, plnou životu nebezpečných rekvizit, si říkám, že tady musí být naopak všechno podřízeno tuhé kázni a muzikanti musejí být střízlivější než pilot á třistaosmdesátky – ostatně záběr na Paula Landerse a „Flake“ Lorenze, upřímně se chechtající ve chvíli, kdy Till Lindemann zapomněl v Morgenstern zpívat, hovoří za vše.

Abych to nějak zakončil: Nemusíte být fandy téhle muziky, ale pokud jste jen trochu otevření a nepředpojatí, nejspíš se mnou budete souhlasit, že něco do sebe má; i můj o 15 let starší kamarád, který je – co se hudby týče – generačně napevno zakotvený v šedesátkách a hned tak něco neuzná za hodno pozornosti, ocenil její působivou, až wagnerovskou ponurost. Mimochodem Rammstein jsou jedinou skupinou, kde nejenže snesu němčinu, ale dokonce ji považuji za plus (naopak kvůli němčině jsem ve svých telecích letech nikdy neposlouchal vrstevníky vychvalované Puhdys).

Zkoušel jsem i další rammsteiní alba, ale už to nebylo ono. Zkrátka jak jsem napsal nahoře, někdy se musejí určité věci sejít. Čas od času se ale ocitnu v rozpoložení, kdy pocítím přímo fyzickou potřebu prohnat si touhle výrobní linkou hlavu. Na defragmentaci už značně opotřebovaného disku pod lebeční klenbou je jedinečná.