Magnum - The Visitation (2011)
Reakce na recenzi:
horyna - @ 01.12.2016
Magnum jsou pro mě zvláštní kapelou, už několikrát se mi stalo, že i přes chuť, kterou jsem na jejich hudbu zrovinka měl, jsem si s ní pořádně vylámal zuby. Ovšem jsou chvíle, nebo spíš dny, kdy mi občasná opakující se kolovrátkovitost hudby Magnum tolik nevadí a dokáži si jejich produkci užít. Sterilita se najednou zamaskuje mračnem výborných aranžmá a někdy patosovému až pitoresknímu hlasu Boba Catleyho rád naslouchám. Přesto se ale nemůžu ubránit pocitu, že jsou v historii souboru místa, kterým je lepší se vyhnout.
Začátky kapely prosakují nápady syntetických časů a stejně jako u mnoha jiných, nevím přesně jak moc je brát vážně, co si vlastně myslet a jestli je nutné se jimi vůbec zaobírat. Koncem osmdesátých let cukrují tak výrazně že se to dá dnešními měřitky jen těžko pochopit a pro většinu snad i vydržet. Ani comeback roku 2002 neshledávám nijak převratným, co tedy vlastně zbývá? Produkce posledních let, která ale dle mého má už klesající tendence a tak se přidržím názoru, který mi velí jako nejkreativnější etapu (ne komerčně) vymezit léty (když to roztáhnu) 2004-2012.
Jako monumentální vnímám skladbu č.5 Spin Like A Wheel, deska směrem k této pomalu roste a má tendece se jakoby každou položkou malinko zlepšovat a výrazněji zaujmout, především klusající náklada Wild Angels s pěknými klávesami a vokály se příjemně poslouchá, ale zmíněná Spin... mě drží pevně za srdce, už svým lahodným vokálně mazlivým úvodem i snivým charakterem dalších minut. Bobe, tady ti to sedlo opravdu pěkně.
Bohužel co se týče stran kýčovitosti, položka následující je jí prostoupena až nadmíru, naštěstí druhá půle desky má ambice aby ještě překvapila. Nejprve je to klavírní linka a vzdouvající nálada sedmé Freedom Day i povedená Mother Nature's Final Dance. A když pak zazní sólo na začátku písně poslední, připomínající mi Free as a Bird od Beatles, myslím že jsou místa v hudbě Magnum zajímavá, ne jen přízemní.2,5-3*