Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 03.08.2011

Album Atom Heart Mother bylo spolu s Ummagummou tím prvním, s čím jsem se pod hlavičkou Pink Floyd na počátku sedmdesátých let setkal. Hluboce to na mě zapůsobilo a než jsem poznal Dark Side Of The Moon, považoval jsem Atom Heart Mother za absolutně klíčové album skupiny, ale i britské psychedelie. I když dnes vlastním celý archiv podepsaný logem Pink Floyd, přesto u mě Atom Heart Mother má stále elitní postavení jednoho z nejlepších alb kapely.

Z mého pohledu je novým hudebním směrem kapely a hledačským projektem, který je už hodně vzdálen prvním albům kapely. Pink Floyd zde poprvé experimentují s hudební suitou, která pokrývá celou polovinu alba jako jeden propojený tematický celek, v němž kvartet spolupracuje nejen s celistvým orchestrem, ale i se sborem John Aldiss Choir. Dochází tak k propojení rockové skupiny se dvěma dalšími vokálně-instrumentálními celky a daný kompoziční tvar přináší nový pohled na progresivní hudební útvar. Spolúčast na albu má i britský houslista a skladatel Ron Geesin, který měl v aranžmá suity svůj podíl a poradní hlas.
Někdo vnímá rozsáhlou suitu jako rockovou operu potažmo rockový muzikál a asi nebude daleko od pravdy…

Druhá strana alba přináší logické odlehčení tématu v kratších skladbách spíše písňového typu, ale ani zde není nouze o experimentování, při kterém mi leze mráz po těle…

ATOM HEART MOTHER a) Father´s Shout b) Breast Milky c) Mother Fore d) Funky Dung e) Mind Your Throats Please f) Remergence

– samotný nástup je představován dlouhým tónem a výraznými dechovými nástroji jako v symfonickém díle, až konečně hutné bicí nástroje, basy, hammondky podepřené dechovou sekcí rozbíhají celé téma, kam jsou přimixovány ruchy včetně startujícího motocyklu, který ve stereofonním efektu odjíždí do neznáma. Jednotlivé fáze suite na sebe navazují v řetězovitém spojování a tak vnímáme bublání Wrightových hammondek společně s violoncellem a Gilmourovy klouzavé tóny kytary, které se proměňují s kvílívým soundem protahovaných tónů, klasisizující klavírní téma hraje čitelnou melodii. Harmonické schéma je bohaté, hutné a organicky pevné. Zklidnění přichází s dlouhými tóny varhan a nádherně klenutým ženským vokálem. Tuhle sekvenci bych použil do raných Vláčilových filmů Ďáblova past, Údolí včel, Marketa Lazarová…. Ano, tohle jsou principy operního tématu. John Aldiss Choir zde odvádí nádherný výkon, klasické vedení sborového zpěvu je monumentální… teď už ho podkreslují i rytmické breaky Masonových nevýbojných bicích nástrojů…. Hammondky ovládnou prostor – Wright má smysl pro proporce a sází úsporné, ale účinné tóny, stejně jako Waters svoji basovou linku. Gilmour nasadí čistý kytarový tón bez výraznějšího zkreslení. Také zde cítíme, že jeho cítění má kořeny v blues, třebaže ve výrazu, nikoliv v nějakých claptonovských postupech. Dlouhý astrální tón tónového generátoru vytváří tajemný obrazu nekonečného prostorového zrcadlení. A jsou tu lidské hlasy. Velmi zvláštní sbory, jako od Carla Orffa, to je jedinečný vokální útvar, kde se nádherně mužské a ženské hlasy spojují do jednoho tvaru. Větší oživení přichází ve vrstvených vokálních harmoniích a už hrají Pink Floyd svoje tutti. Nad nimi to hřmí lesními rohy a trombony a trubkami a pak přichází nečekané psychedelické tajemno. Tónový generátor vyrábí neidentifikovatelné zvuky, jako bychom byli v centru jaderné elektrárny a poslouchali bzučení strojů a chladících věží. Je zde i mellotron, psychedelické varhanní zvuky, které se vracejí a navozuje prapodivné schizofrenní atmosféru v lidské mysli, až přichází vyvrcholení v příšerném dozvuku nastalé ticho provázejí nahodilé zvuky preparované přes Leslie efekt a prolínání melodických motivů a harmonických proměn nás provádějí muzeem vážné hudby, rocku, symfonie, psychedelie až do stále konkrétnějšího tvar se zkresleným pokynem SILENCE IN THE STUDIO!
Prolínání melodických sekvencí se nám vrací zpět do tématu, jako by se nám promítaly pocity, které svádějí nikdy nekončící a nevypratelný zápas.
Dokážu si představit, jak komplikovaný musel být celý nahrávací proces ve studiu, kdy dostat do souladu takové množství harmonií, symfonické postupy, náročné vokální sbory a samotnou rockovou kapelu muselo znamenat šílenou koncentraci s odhodlanost. Famózní hudební útvar!

IF – krásná Watersova balada. Čistá akustická kytara hraje příjemné a harmonicky jednoznačné téma postavené na fantazijních představách, kterými autor vždycky oplýval v bohaté míře. Také si skladbu sám zpívá přitlumeným až šeplavým hlasem. Básnivé představy zde krásně korespondují s celkovou vyrovnanou atmosférou podvečerního klidu daleko od civilizačního ruchu. Velmi citlivě se do skladby připojuje Wrightův klavír a hammondky, keré drží harmonickou rovinu, zcela základní basová linka a nijak nekomplikované Masonovy bicí nástroje. Gilmour dodává do skladby klouzavé dlouhé tóny náladotvorných obrazů a celá píseň příjemně plyne jako tok klidné řeky rovinatou krajinou nekonečných zelených luk. Melancholický sound má podmanivé kouzlo a píseň přímo svádí k tomu, aby vzal do rukou člověk kytaru a hrál ty čitelné akordy spolu s kapelou. Nádhera prvního plánu…..

SUMMER ´68 – tato skladba pochází z Wrightovy autorské dílny. Klavírní téma otevírá přehlednou melodii bez nějakých rafinovaných komplikací. Wright si píseň taky zpívá svým klidným a mírným hlasem. Do melodie připojuje hammondky. Pak jeho tremolo přivolá zvláštní harmonický attack širokého formátu. Vstupují do něho rovněž i dechy, které dostanou sólovou příležitost. Akustická kytara hraje doprovody a nijak nevýbojné bicí nástroje tepou pod melodickým základem. Opakuje se nám výtečně proaranžový hlas se sborovým přizvukováním navíc se zvláštně zkresleným soundem a obraz dechových impresí zklidní akustická kytara a klavírní proměny. Velmi netypická skladba jako z nějakého soundtracku k historickému filmu, kde se dramaticky prokresluje daná scéna. Čistá harmonická krása…

FAT OLD SUN – další baladický počin na albu z Gilmourova autorského pera a také hned poznáváme jeho hlas. Líná melodie opisuje základní akordy na akustickou kytaru a z dálky je melodie v harmonickém oblaku prokreslována bloudivými tóny klouzavých tónů, kterým sekundují hammondky. Jako bych se díval přes černé brýle vstříc zapadajícímu ohnivému kotoučí v oranžových barvách do kterých horký tetelivý vzduch dodává neuchopitelnou atmosféru pocitů. Možná vhodná píseň pro tišící a konejšivou atmosféru ukolébavky, do které playbackem Gilmour nečekaně nahrává syrovější kytarové sólo s rozechvívajícími tóny a dodává skladbě rockové ostří, které už delší dobu postrádáme v nějakém konkrétnu. Také Watersovy basy jsou čitelně důraznější a skladba zvolna odplývá do nekonečna….

ALAN´S PSYCHEDELIC BREAKFAST a) Rise And Shine b) Sunny Side Up c) Morning Glory

– propojení konkrétních zvuků a hudby u Pink Floyd neslyšíme poprvé. Tady však dostává ještě další rozměr. Ráno virtuálního Alana, který vstává a koná různé ranní úkony, které jsou čitelné v daných zvucích. Velmi sugestivní je škrtání sirkami, které přivolává hudební nástupy a vlastně se tak rozbíhá první část trojvěté skladby (minisuity).
V první části vnímáme klavírní téma Wrighta, který dohrál i varhanní party, za ním slyšíme Gilmoura, Waterse a nepatrně i Masona. Jednoznačně ale vévodí Wrightův podíl jako zádumčivá klávesová studie…
V druhé části se stává Gilmour s akustickými kytarami ústřední postavou tématu. Nádherné snové vize maximálního uvolnění, ale možná také zhmotnění a hudební vyjádření samoty a naprostého odloučení, třebaže název hovoří o sluneční aktivitě, vnímám jiné impresivní pocity. Nádherný úsek na celém albu, který mě neustále nutí ke kontemplaci. Alan mezitím vede samomluvu a znovu vnímáme další konkrétní zvuky včetně polykání a také přípravu klasického anglického hemenexu (ham and eggs)
Napsat a zahrát takovou skladbu, nebo možná kytarovou studii je mimořádným úkolem….
Alan ale zcela evidentně asi hemenex přímo nedojedl, ale podle praskání a sykotu bych řekl, že zapálil celý dům…
Ve třetí částí je ve hře opět klavírní téma, varhanní background a kapela hraje celá v úplném tvaru naplno, ale nijak agresivně. Celá skladba ve středním tempu neochvějně pokračuje v různých instrumentálních proměnách ke kýženému cíli, během níž vnímáme Alanovu samomluvu, která ustupuje homogennímu tvaru do závěrečného akordu a vzestupných klavírních akordů….

Album Atom Heart Mother jsem získal hned začerstva v první polovině sedmdesátých let. Vždycky se mi ale zdálo, že EMI/Harvest si tady neporadili se zvukem tak, jak by bylo hodno kapely jako Pink Floyd. To potvrdily i kvalitní gramofony Technics a výtečné reproboxy Fisher. Proto jsem uvítal digitalizaci a remastering, včetně dokonalých výtvarných bookletů, což výtečně prosvětlilo jejich jedinečný sound.
Atom Heart Mother a následné album Meddle považuji za hodně identické projekty. To co bylo na prvním naznačeno a stanoveno, na druhém bylo pojmenováno a dokončeno (Podobně vnímám i Dark Side Of The Moon a Wish You Were Here). Umělecké koncepty byly proaranžovány a bylo z nich vytěženo maximum a pak byla daná koncepce opuštěna. Samozřejmě chápu, že tenhle názor se mnou nemusejí ostatní páni progboardisté sdílet.
Trochu mě vadí, že v obecném vnímání Atom Heart Mother zaznívají různé podtóny, které album zlehčují a považují za něco nedokonalého a nesrozumitelného, ale jak praví klasik: Každému co jeho jest.
Jenom jsem se nikdy nějak vnitřně neztotožnil s countryovým obalem strakaté krávy a na zadní straně hned několika krav. Hipgnosis měli zcela určitě nějakou ideu, která mi ale unikla… Moje představa výtvarného designu alba by byla diametrálně odlišná.
Atom Heart Mother je progresivní hudební útvar, který je třeba poslouchat s hlubší koncentrací a vedle impozantního soundu je třeba vnímat i méně zřetelné pocity a impresivní obrazy. Jiný recept na jeho akceptování neznám.
Pět hvězdiček zcela zasloužených!