Reakce na recenzi:

Marcelus - @ 21.11.2011

Toto "kraví" album leží dosti ve stínu pozdějších legend a možná i Meddle, které je konceptem podobné (jedna skladba přes celou stranu, několik kratších písní + zvukový experiment), přesto však můžeme směle tvrdit, že se nejedná o tuctovou desku. Právě naopak. Pink Floyd zde v rámci hledání vlastní osobitosti šli kdysi "na rande" se symfonickým orchestrem a byť to skončilo vztahem na jednu noc, sousedi (z progboardu a jiných serverů), co je slyšeli "dovádět", si o tom pořád vyprávějí jako by to bylo včera :o)

Atom Heart Mother - tato lehce psychedelická spacerock symphony je dalším důkazem toho, že jestli tahle skupina něco umí dokonale, pak jsou to rozsáhlé kompozice. Netlačí na pilu, ale naopak každý ten hudební nápad prostě tak dokonale prozkoumají a rozvinou, že se mi chce vždy říct jen: krása...
Na dalších třech skladbách je zase vidět, že každý z této kapely (krom Masona, to je jen velice průměrný bubeník), tj. Waters - Wright - Gilmour je nejen excelentním muzikantem, ale i zcela rozdílnou osobností. Depresivní If inspirovaná Sydem, energická a veselejší Summer '68 a melancholická (nostalgická) Fat Old Sun - prostě pestrá charakterová vitráž.
Desku uzavírá zprvu podivná Alanova snídaně, ale i tuhle skladbu jsem se naučil mít moc rád. Evokuje ve mně jakýsi panteistický pocit, že ve všem lze nalézt něco krásného či božského, dokonce i v tom, že někdo srká kafe nebo opéká slaninu.

Jediné, co bych albu vytknul, je dost nekvalitní zvuk. Ale chápu, že se psal rok 1970 a albu to navíc dodává jakousi syrovost.
Obtížné je tuto desku nějak ohvězdičkovat, protože pozdější alba jsou ještě o úroveň či o dvě výš a tak by se nabízelo dát třeba čtyři hvězdičky. Jenže dotknout se dokonalosti vždycky nejde a u každé jiné kapely bych dal 5, proto je dám i zde.