Reakce na recenzi:

northman - @ 07.02.2020

Pink Floyd jsem poznal díky hudebnímu tisku a kamarádům, na počátku sedmdesátých let jsem je hodně obdivoval. Obdiv postupně slábl s deskami Wish You Were Here, Animals a The Wall to byl hřebík do rakve mého obdivu k této kapele, desky vydané po The Wall neznám a nikdy jsem je neslyšel. Ve své sbírce končím albem Dark Side Of The Moon. Atom Heart Mother byla mezi hudbymilovnou mládeží velmi obdivovanou deskou. Na téhle desce se snad nejvíce projevuje rozpor mezi rockovými suitami a písničkami, který skupinu provázel na počátečních deskách.

Úvodní suita symfonie, podle toho, jak tomu chceme říkat začíná nastartováním motoru, po vydání nebylo desky, kde by nevrčely motorky, štěkali psi a podobně. Atom Heart Mother je prolnutí nádherné melodie, smyčcového orchestru, rockové skupiny a konkrétních zvuků. Zajímavě působí hodně zkreslená věta „silence in the studio“ v nejvypjatější části skladby. Druhá strana desky je jako druhý pól, tři melodické písně v čele s If, tuhle píseň dodnes miluji. Závěr desky je snídaně jakéhosi Alana pospojovaná melodickými motivy. Na téhle desce mám rád i to, že je to skupinová práce, a ne sólové album, nikdo tady nevyčnívá a všichni pracují pro celek. Od The Wall zní všechny desky jako sólová alba hlavních protagonistů Rogera Waterse a potom Davida Gilmoura. Na desce se mi líbí i obal s fotografií pasoucích se krav na loukách kolem Cambridge.

Když se řekne Pink Floyd, tak mně se vybaví první čtyři desky, a když mám tuhle desku hodnotit tak pět hvězdiček.