Nugent, Ted / Call Of The Wild [Ted Nugent and The Amboy Dukes] (1973)

Chytlavé, tvrdé, melodické a výrazné. Takové je Volání divočiny čili "Call of the Wild" - první hit stejnojmenného alba nových Amboy Dukes. Ti tentokrát už nesou jméno svého šéfa, Teda Nugenta, přímo ve svém prodlouženém názvu. Ještě tu a tam sice probleskne psychedelická šedesátková minulost téhle party, ale nutno konstatovat, že hard rock zde ve většině věcí hraje první housle, či (lépe řečeno) první kytaru. Už výše zmíný titulní song obsahuje výbušnou pasáž (začínající ve druhé minutě a sedmnácté sekundě), která zní bez přehánění naprosto čistě heavy metalově. Tak se bude tahle hudba dělat až za nějakých 10 let poté. Půl minuty trvající smršť v podobě těžkého kovového hřmění povyšuje "Call of the Wild" na něco víc, než je pouhá melodická refrénovka. Není pochyb o tom, že Ted Nugent je (společně s několika dalšími klasiky) jedním ze skutečných otců heavy metalu.
To koneckonců dokázal ještě mnohokrát. Na tomto albu třeba fantasticky dunivou "Cannon Balls", v níž prorocky křičí do světa své vize o "nové cestě" a "novém dni", či spanilou hard rockovou jízdou "Pony Express" o časech na Divokém západě, kdy se doručování pošty nemohl rovnat žádný adrenalinový sport.
V podstatě můžeme při poslechu této desky s klidem konstatovat, že Nugentova sólová kariéra nezačala v roce 1975, ale už o dva roky dříve. A to právě zde, na Call Of The Wild.

Album obsahuje spoustu těžkotonážního, výrazně rifující rocku, na jaký jsme u tohoto Šílence z Motor City zvyklí. Přitom to však ještě není všechno jenom o něm.
Kupříkladu taková "Below the Belt", jedna ze tří zdejších instrumentálek (a zároveň nejdelší skladba alba), je ryze avantgardní záležitost, kterou by věci neznalý posluchač zrovna Nugentovi na konto asi jen tak nepřipsal. Přesto je to čistě Tedův výtvor - ostatně jako rovná polovina alba. Zprvu příjemně psychedelicky zadumaná skladba jakoby v sobě skrývala lehounké napětí, jež postupně převládá a graduje až v regulérně strašidelnou kompozici, evokující temně divokou fantasy-horrorovou krajinu z jiného světa i s jeho hrůznými obyvateli - rudookými démony a okřídlenými ghúly, mezi nimiž se pod klenbou staletých stromů prochází majestátný a děsivý Faun se svou flétnou.
Jako protiváhu k tomuto kousku si pak fanoušek divouse Teda může pustit třeba čistě hard rockové instrumentální hrátky v "Renegade", a bude zase doma. Jaký paradox, že zrovna tuhle pecku nemá autorsky na svědomí on, ale jeho dlouholetý (1971 - 1978) basák Rob Grange.

Album má v sobě i přes poměrně jasně daný hlavní směr něco z oné stylové nevyhraněnosti spousty debutů, vlastní i hodně slibným začátečníkům. Takové, jaká ve výsledku nezřídka působí velmi přirozeně a sympaticky. Což je nakonec i případ této desky. Občasná (a vždy zajímavá) vybočení z hlavního směru jsou zde dána jednoznačným dědictvím po šedesátkové psychedelii Amboy Dukes.
Při soustředěném poslechu se tak Call of the Wild ukazuje být o něco pestřejším než většina následujících Nugentových počinů. Různorodost materiálu nemusí být vždy kladem, ale myslím, že v tomto případě je vše naprosto akurátní. A právě díky tomu má album velkou šanci oslovit stejnou měrou drsné rockery jako progrockově či art rockově zaměřené posluchače, kteří by pozdějším Nugentovým počinům pro jejich metalovou obhroublost nemuseli přijít na chuť.
Při této příležitosti stačí zmínit sice tvrdě rockovým rifem uvozenou, jinak ale až šedesátkově hravou a melodickou "Sweet Revenge" či jednu z mála bluesovek v Tedově repertoáru, kratičkou instrumentálku "Rot Gut". Tu svým pianem notně okořenil Gabriel Magno, který měl na starost i flétnu v "Below the Belt". I díky jemu zní Call of the Wild pestřeji než většina Tedových pozdějších alb.

Jak se tak dívám, jediná skladba, kterou jsem v této recenzi ještě nejmenoval, je "Ain't It the Truth". Jaká je? Tvrdá, hravá (možná nejvíce ze všech osmi zdejších skladeb) a hlavně nanejvýš uspokojující. Rify, vyhrávky, gradace, sóla, zpěv, stoptimy, změny tempa z rychlého na ještě rychlejší a další různé fórky - vše je na svém místě.

Tohle album se dá shrnout různými způsoby. Můžeme poznamenat, že ta divočina v jeho názvu trefně reflektuje i jeho obsah. Případně nabídnout doměnku, že jde o jeden ze základních kamenů heavy metalu. Ale asi nejjednodušší a zároveň nejpravdivější bude prohlásit, že je to deska, která nemůže zklamat žádného milovníka raně sedmdesátkového hard rocku. A k tomu si ještě dovolím přihodit tvrzení, že v této hudební kategorii patří Call of the Wild mezi ty vůbec nejlepší exempláře.
Pokud s Tedem Nugentem začínáte, začněte právě zde. A pokračujte směle dalšími jeho počiny, od následující (a minimálně stejně dobré) Tooth, Fang & Claw, přes eponymní sólový debut a slavnou Cat Scratch Fever až po famózní nářezovku Scream Dream. Pokud se vám bude líbit výše recenzované album, myslím, že ani žádný z právě jmenovaných titulů vás nezklame. Spíš přesně naopak. Protože jestli měl americký hard rock 70. let nějaké krále, Ted Nugent (ať už s Amboy Dukes nebo samostatně) byl rozhodně jedním z nich.

(Pozn. autora: Toto je prodloužená verze recenze napsané původně v lednu 2009.)

» ostatní recenze alba Nugent, Ted - Call Of The Wild [Ted Nugent and The Amboy Dukes]
» popis a diskografie skupiny Nugent, Ted