Angels, The / Howling (1986)

Vždycky mě zajímalo a následně bavilo zkoumat, jak si s osmdesátkami radili mí oblíbenci ze 70. let.
Mám 80. léta a jejich zvuk moc rád, ale věřím, že ne úplně nekriticky. Proto mě pokaždé potěší, když to některý z mých idolů takříkajíc utrefí a nejen že se s 80's soundem popasuje zdárně, ale přímo ho využije ku svému prospěchu. Skvěle se to povedlo například Aerosmith s alby Permanent Vacation a Pump nebo Heart na jejich eponymním comebackovém počinu z roku 1985, abych uvedl alespoň pár příkladů za všechny. Obě kapely měly štěstí na schopné producenty, kteří zase měli jasnou vizi a tu dovedli až do toho nejlepšího možného konce.
U jiných mých favoritů byly výsledky koketování s popovými elementy a novým zvukem v osmé dekádě různé. Někdy devastující (Ted Nugent na albu Little Miss Dangerous nebo Blackfoot po zvířecí trilogii), jindy střídající triumf s katastrofou (Cheap Trick, Krokus), fanoušky rozdělující (Blue Öyster Cult), uspokojivé (KISS), silně osvěžující (Alice Cooper a jeho Trash), případně rovnou komerčně omračující (Whitesnake).
A co bych za to dal, kdyby v osmdesátkách vydávali nová alba takoví Lynyrd Skynyrd! Zrovna na jejich počiny, pokud by v sedmdesátém sedmém nedošlo k oné nechvalně proslulé letecké nehodě, bych byl skutečně obzvlášť zvědavý. Dle alb vydaných zkraje 90. let soudím, že se schopnými producenty za zády mohli být LS v osmdesátkách opravdu velkou záležitostí. S jistotou víme jen to, že když se v devadesátém devátém chopil producentských povinností na jejich albu Ron Nevison, muž stojící za comebackem již zmíněných Heart, výsledkem byl možná nejlepší zářez Skynyrdů za celou devátou dekádu (Edge of Forever).
Ale co my víme jak by to s nimi v těch osmdesátkách bylo doopravdy?

Jak to bylo třeba s takovými The Angels víme ovšem naprosto přesně.
Pro další recenzi těchto u nás téměř neznámých Australanů jsem váhal mezi pátým albem Night Attack (1981), osmým a zároveň jejich nejvíce glam metalovým počinem Howling (1986) a devátou deskou Beyond Salvation (1990) se ZZtopáckým producentem Terrym Manningem za zády.
Nakonec jsem si vybral tuhle jejich asi úplně nejvíce ejtýs záležitost, protože ji považuji za příjemnou a povedenou a její poslech při vegetění u bazénu v současných horkých dnech plně uspokojuje mou potřebu hudební kulisy k této bohulibé činnosti.

The Angels se uvedli v roce 1977 až na pár nadčasových písní spíše průměrným pub rockovým debutem. V letech 1978 – 1980 pak vydali tři skvělé a ceněné počiny, na nichž předvedli svůj vlastní styl, založený na punkovém projevu, proloženém výraznými heavy metalovými rify a minimem sólování. Po nich přišli v roce 1981 s dalším, už trochu méně invenčním kouskem, v letech 1983 a 1984 si na dvou deskách trochu více zaexperimentovali, a v roce 1986 pak na albu Howling naplno vyzkoušeli jak jim bude slušet příklon k popovějšímu soundu, klávesám a perfekcionisticky vybroušené produkci.
Výsledek, který můžete nazývat pop rockem, melodickým (hard) rockem, glam či hair metalem nebo prostě osmdesátkovým komerčním shitem (jak je ctěná libost), považuju za asi nejzábavnější album The Angels hned po ceněné trojici desek Face to Face, No Exit a Dark Room. Zároveň ho vnímám jako jeden z nejpříjemnějších počinů kapely vůbec, i když nepochybuju o tom, že zavilým nepřátelům 80's zas až tak dobře znít nebude.

Z původní sestavy zůstávali v kapele tehdy už jen dva členové. Naštěstí dva ze tří nejdůležitějších – zpěvák Doc Neeson a kytarista Rick Brewster. Bubeníkem (druhým v historii The Angels) byl Brent Eccles, v kapele tehdy působící už pátým rokem. Basákem (také druhým) byl Jim Hilbun, autor klasiky "Stand Up" z roku 1983, a druhým kytaristou, nahradivším zakládajícího člena Johna Brewstera, byl čerstvě Bob Spencer.
Autorsky se na Howling vyřádili úplně všichni výše jmenovaní, občas ještě společně Geoffrey Leibem, blízkým spolupracovníkem amerických hard & heavy rockerů Y&T a producentem Stevem Brownem.
Mimochodem, právě Steve Brown je vůbec nejznámějším jménem, podepsaným pod tímto albem. Tento Angličan produkoval během své kariéry hudbu takových rockových a popových ikon jako The Cult, The Pogues, Wham!, Freddie Mercury, Alison Moyet nebo Manic Street Preachers. Jako zvukový inženýr se také podílel na albech Thin Lizzy, The Romantics, Oingo Boingo nebo The Boomtown Rats.
A Howling od The Angels na svých stránkách dodnes hrdě uvádí mezi svými nejlepšími produkčními pracemi. Teď už ale pojďme podrobněji k muzice na tomto LP v podobě konkrétních skladeb, tak jak nám je na něm The Angels naservírovali.

Did You Hurt Somebody – Ryzí glam metal výrazně melodického typu. A můžeme to klidně nazývat i soft hard rockem. Úvod se sekaným rifem, mírně evokujícím jemnější verzi AC/DC, střídají přitvrzené sloky a vše zastřešuje chytlavý refrén. Později se přidává i jednoduchý, romanticky znějící klávesový motiv v podkresu a dojde i na chvilkové zvolnění v podobě vybrnkávání zasněných motivů na akustickou kytaru. Věc, která by mohla být singlem, ale přece jen jí k tomu ještě něco málo schází. Jako otvírák však funguje výtečně.
When the Time Comes – Pokračujeme ve stejném duchu, jen tempo je podstatně rychlejší. Klávesy téměř neslyšet, ale něco tam v pozadí asi je, protože charakteristický 80's sound je zachován dokonale. Co mi konkrétně tato věc připomíná ze všeho nejvíc? Odpověď zní: Pozdně osmdesátkové, případně raně devadesátkové Cheap Trick. Kdyby tahle píseň figurovala na jejich albu Busted (1990) a Doca Neesona by za mikrofonem vystřídal Robin Zander, dokonale by tam zapadla. The Angels však nutno přiznat, že takhle zněli ještě o pár let dříve než CT. A když už se právě teď nacházíme v roce 1986, uznávám, že Howling poráží přeprodukovaného, o měsíc pozdeji vydaného cheaptrickovského Doktora, minimálně svým vkusným soundem na celé čáře.
Don't Waste My Time – Druhý singl alba (tím prvním byl v červnu 1986, několik měsíců před vydáním samotného alba, song "Nature of the Beast", jenž celou tuto kolekci uzavírá). The Angels mírně zpomalují tempo, ale stále jde o poměrně svižný (a svěží) song, zatím ze všech nejvíce podkreslovaný klávesami. Kytarista Rick Brewster a basák Joe Hilbun se tu společně s hostujícím Swami Brownem docela vyřádili co se týče různých perkusí a celá tahle mírně psychedelická, stále však hodně chytlavá kompozice se vyznačuje velice hutným zvukem.
Can't Take Any More – Pokud jsem si u "When the Time Comes" vzpomněl na pozdně osmdesátkové Cheap Trick, pak tohle jsou definitivně osmdesátkoví Blue Öyster Cult jak vyšití. Zasněná, romanticky mysteriózní atmosféra zde naprosto vládne a dokonce i Doc Neeson tu zpěvem připomíná Donalda Roesera. Sborové vokály pak evokují melodičtější podobu BÖC tak, jako už snad nic jiného, co jsem kdy slyšel. Tahle záležitost by mohla klidně figurovat třeba na jejich Clubu Ninja. A ani by vás nenapadlo, že tam nepatří. A pak že nikdo jiný nezní jako BÖC. (Většinou opravdu nezní, ale jak vidno, nějaká ta výjimka se najde vždy a všude.)
Skladba vyšla v roce 1987 na čtvrtém a posledním singlu z alba.
Where Do You Run – Melodičtí, romantičtí, zasnění a rockově popoví. Takoví dokážou být The Angels na tomhle svém albovém zářezu. Alespoň v této písni docela určitě. Práce Steva Browna je hodně znát. Tohle je příjemný, ve středně rychlém tempu klusající, a studiově precizně vyšlechtěný (avšak ne přešlechtěný) rádiový song. Nejspíš by neurazil ani posluchače Radiožurnálu, kdyby ovšem někdo z jejich hudební redakce o nějakých The Angels kdy slyšel.
Man There – Poprvé (a vlastně i naposledy) citelně zvolníme - místy až skoro k baladickému omezení rychlosti. Máme tu nejdelší (něco málo přes pět minut) kompozici celého alba. Lze z ní jasně cítit ambice, snahu o dramatickou výstavbu a silné emociální pasáže, což se díky zkušenému dohledu Steva Browna poměrně daří. Při prvních posleších jsem získal dojem, že píseň zbytečně brzdí spád a tempo alba. Avšak jak jsem si postupně Howling zamiloval, nebyl jsem si svým prvním dojmem už zdaleka tak jistý. Ač nejsem úplným fanouškem této skladby, věřím, že jiní si ji mohou cenit velmi vysoko. Koneckonců, nejspíš nebyla později zařazena na prestižní 2CD kompilaci The Mushroom Years, mapující období 1984 – 1991, jež kapela strávila ve službách tohoto australského labelu, jen tak pro nic za nic.
Hide Your Face – Neodolatelně zasněný úvod si mě omotává kolem prstu. Píseň se však velmi rychle odpíchne do své skutečné podoby, tedy do svižného ultramelodického kusu, podpořeného skvělými klavírními vyhrávkami. Hostující Eddie Rayner coby klávesák odvádí skvělou práci a svoje dělají i hostující vokalistky Bridget a Mary. Skladba sama o sobě patří k těm vůbec nejlepším a nejchytlavějším na desce.
We Gotta Get Out of This Place – Vrchol celého alba obstarává coververze letitého evergreenu The Animals. Jde o jednu z mála převzatých skladeb, které tahle jinak silně autorská kapela nahrála. Co se týče coververzí, do té doby představovala v repertoáru The Angels jedinou výjimku zdařilá "Goin' Down" amerického blues rockera Dona Nixe, jež se objevila na debutu. A jak jsem napsal už v biografii: „Nutno uznat, že We Gotta Get Out of This Place je zdařilý a velmi chytlavý cover, ozvláštněný saxofonem, který má na svědomí basák Jim Hilbun.“ 
Píseň znám hlavně v koncertním podání Blue Öyster Cult z roku 1978 a samozřejmě pak ještě v její původní podobě. Ale asi úplně nejvíc mě bere právě verze Andělů. Je hutná, energická, notně podpořená kávesami a stojí hlavně na výborném vokálním projevu Doca Neesona. Nikdy dříve se mi nezdála tahle skladba tak skvělá a tak chytlavá. Známý refrén je v tomhle případě tak nakažlivý, že posluchač prostě neodolá, aby si ho alespoň nepobrukoval s sebou. Paradoxně právě tato coververze byla historicky asi největším singlovým mezinárodním úspěchem The Angels. Je k ní natočeno i video, které je dodnes ke spatření na youtube.
Standing Over You – Nastupuje jedna z těch rychlejších, rockovějších věcí, která se ovšem stále pohybuje v intencích osmdesátkového melodického hard rocku (pop rocku, glam či hair metalu – jak je ctěná libost). A jako taková nemá prostě žádnou chybu. Dechy evokující klávesy nepůsobí násilným dojmem a plně slouží celku – je to jedna z těch skladeb, kterým není co vytknout.
Stonewall pokračuje ve stejném duchu jako její předchůdce. Je to jednoduše good feel osmdesátkový rock 'n' roll, svižný a melodický, možná jen o něco tvrdší než ostatní zdejší kousky. Nabízí však přesně to, co od 80's rocku chci a potřebuji: Prostě nenáročný soundtrack k dobrým časům.
All Night for You – Ani tady se nekoná žádné překvapení co se směru a stylu The Angels vzor 1986 týče. Rify jsou sekanější a trochu víc AC/DC než u ostatních zdejších skladeb, ale zvukově i provedením jsme pořád na osmdesátkovém mejdanu a vše přesně zapadá do příjemné nálady celku.
Nature of the Beast – První singl z Howling se na pultech dnes dávno zaniklých krámů s deskami objevil už v červnu 1986 a samotné album předešel o čtyři měsíce. Jde o výrazně melodický, lehce zasněný a přesto úderný song, nesoucí všechny znaky kvalitní AOR kompozice. Je to chytlavé, dobově komerční a přitom neurážlivě pop rockové. Líbivé, ale ani na chvíli hloupé. Navíc je to podpořeno vyzrálou, přesně vyváženou produkcí a soundem, který přes všechny dobové znaky nepůsobí ani dnes out of date, jak to u některých podobně laděných počinů bývá. Zkrátka je to přesně takové, jak to můžu, chci a potřebuju.
A to se týká vlastně celého tohoto alba.

Závěrem si pojďme zrekapitulovat zásadní momenty desky...
Nejsilnější moment: Coververze "We Gotta Get Out of This Place"
Nejpůsobivější moment: Dotek BÖC v "Can't Take Anymore"
Nejspornější moment: "Man There" (tady by mě nepřekvapilo, kdyby u jiného posluchače šlo o moment nejsilnější)
Další highlighty: "Did You Hurt Somebody", "Don't Waste My Time", "Hide Your Face", "Stonewall", "Nature of the Beast"

Opravdu mě baví, když má nějaká klasická rocková / hard rocková / metalová skupina nebo interpret svoji glam metalovou desku. Baví mě zkoumat jak to tihle borci pojali, nakolik se přizpůsobili dobovým trendům, jak moc (nebo málo) zůstali i přes komerční tendence sví, atd, atd.
Mám rád pecku "Shot in the Dark" Ozzyho Osbourna z alba The Ultimate Sin (mimochodem, tady se v pozadí opět objevuje již několikrát zmíněné jméno Ron Nevison), mám rád Trash od Alice Coopera, Turbo od Judas Priest a mnohé další podobné kousky. (Jen toho glam metalového alba Lynyrd Skynyrd se holt už nikdy nedočkám.)
A tohle album The Angels mám definitivně rád taky. Což taky rád vyjádřím počtem udělených hvězdiček.

» ostatní recenze alba Angels, The - Howling
» popis a diskografie skupiny Angels, The